Sobota 9. srpna 1873

Přinesli mi zelené šaty, nelíbí se mi, musí se upravit. Večer jsme zase našly navštívenku Preisse (bílé šaty, není mi v nich dobře). Obědvala jsem v hotelu, skoro večeřela. Rozhodně, jíst je první věc, když má člověk hlad, z ničeho se nedokáže těšit. Na Výstavě je nesmírné horko, žádný vzduch, pálivý vítr. A být korzatovaná a oblečená v takovém vedru, to je opravdu nepříjemné. Nikdo tu není, nudím se; jsou to Němci třetí jakosti, je to ohavné. Jsem naprosto sama. Ani jeden z našich známých, člověk nemůže žít sám. Ach! Nudím se, nudím se, nudím se! Výstava člověka baví týden, ale když viděl všechno, nemůže tam chodit jinak než ve společnosti. A je horko, dusím se! Hodinu u fontány, pak procházka galeriemi, pak na hudbu. Hráli příšerný kus, pak přestávku, pak fantazii na Oberona, kterého nenávidím. Sama jsem ho hrála, a k tomu ještě, jako schválně, hrají ho na všech koncertech, kam jdu. Ale poté se nečekaně objeví Strauss (Johann). Dodá orchestru a celku jiný charakter. Každý hudebník má živou a usměvavou tvář. Vyvolávají ho jednou, dvakrát, třikrát.
Jdeme na večeři k Provençaux bez tety. Ke konci slyšíme hlasy. To se Saská hádá s restauratérem. Stupňovalo se to. Uhodila ho vějířem. On jí odpověděl:
— Nesahejte na mě, nebo vám jednu vlepím!
To ještě není nic, řekl jí takové věci, že je nechci zapsat. Nakonec řekl, že nechce holky u sebe a že je „špinavá holka." A pak:
— Jděte, nebo vám vyhrnu sukně a namlátím na...
Jaká hrůza! Paul se zeptal číšníka, co se děje:
— Chová se velmi špatně a už dlouho, chtějí se jí zbavit, dnes večer restauratér zakázal ji obsluhovat.
To je celá ta historie. Byl to pravý skandál.
Dělaly jsme, že nic neslyšíme. Ale já jsem chtěla slyšet všechno, takový skandál je pro mě tak nový. Byla jsem od něj vzdálená a nanejvýš vhodným způsobem jsem mu přihlížela.
Ta žena se mi velmi líbí. Je tak zábavná, to je vidět na jejím obličeji.
Tyto (s velkým tajemstvím a záhadou), tyto ženy (sedmé jakosti) se mi líbí. Chtěla bych se proměnit v mouchu, abych je sledovala na jejich výletech, a chtěla bych do nich vstoupit, abych věděla, co cítí, jaké mají city. Jsou to podivné bytosti, přitažlivé a odporné zároveň. Tahle dělá scény všude, v Monte Carlu ji vyhodili.
Obličejem se podobá Gioie. Tady se strojí do skvostných šatů. Ale nechme toho, snižuji se, když mluvím o těchto bytostech. Stydím se, že jsem si pošpinila deník touto hloupou a neslušnou historií. (A přesto je mi ta Saská velmi sympatická, chtěla bych v přestrojení, incognito, stát se její přítelkyní.) Ach! Jaká hrůza! Hrůza!
Chtěla jsem se projít Prátrem, ale spadlo pár kapek a vrátily jsme se.
Našly jsme navštívenku Gutmana a lóži do opery. Bez převlékání, jen jsem si omyla obličej studenou vodou a upravila klobouk. Šly jsme do opery: „Lucrezia Borgia." Přišly jsme ve druhém jednání, zpěvačka Wiltová je obdivuhodná. Už dlouho jsem neprožila tak krásný večer. Má nádherný hlas, příliš hluboký (je trochu při těle). Jsem opravdu okouzlena.
Jsem velmi náročná, ale Wiltová je skutečně výborná. Ach! Jak bych chtěla zpívat jako ona! A ti Němci, kteří jí sotva tleskají!
Jak krásně zpívá! Opeře rozumím jedině s takovými hlasy.