Čtvrtek 7. srpna 1873

V sedm na nohou. Do devíti jsem četla „Gulliverovy cesty." Pak jsme vyšly (šedé šaty, pěkné), nejprve k Francině, mé šaty nejsou hotové, docela hezké, ne příliš, to je jedno. Pak v hotelu jsme obědvaly, vedle seděl nějaký pán, Rus, myslím, který se na nás hodně díval. Celou dobu jsem vtipkovala a smály jsme se. I on měl chuť, ale ovládal se. Bylo to velmi zábavné. Na Výstavě je velké horko. Koupila jsem dva jehelníčky ve tvaru žokejské čepice a flakónek pro Helene. Ti ubozí obchodníci nemají nikoho a jsou velmi šťastní, když si od nich někdo koupí nějakou maličkost. Obědvaly jsme v ruské restauraci, kuře je dnes večer docela dobré.
V Schönbrunnu je velká slavnostní večeře, kterou pořádá Fritz pro Chata [sic], a poté nádherný ohňostroj. Teta si místo toho, aby opatřila vstupenky, dělá ty své obvyklé drahoty.
Vracíme se ze Schönbrunnu. Po příjezdu jsme chtěly vstupenky, ale je příliš pozdě. Je tu celá Vídeň. Myslela jsem, že je tu málo lidí, je to naopak, ale málo cizinců. Krásné šaty. Protože jsme nemohly dostat vstup, musíme se vrátit. Jsem rozzuřená! (Píšu před zrcadlem, mám slzy v očích a nakrčené rty, jsem velmi směšná a milá, vlasy úplně zlaté při svíčce a to vybělené zrcadlo.)
Cestou zpět jsme viděly projíždět všechny, dámy pozvané na večeři a lidi od dvora.
Jsem dvojnásobně rozzuřená, za prvé, že nejsem na ohňostroji; za druhé, že cítím, že toto není mé místo, kde jsem, já musím být u dvora. Musím zářit a milovat svět, to je můj osud, jinak žít nemohu. Jak je otravné, že se mi ten Hamilton tolik líbí! Chtěla bych být ze dřeva, abych si vzala muže velmi bohatého, velmi titulovaného, velmi vysoko postaveného a padlého mi k nohám. Čas od času zapichuju špendlíky do své elegantní tety, které ji bodají. Je naštvaná, že jsem připravena o potěšení, ale nechce to dát najevo. Baví mě nic neocenit, protože jsem hrozně otrávená. Předstírám, že nic nevidím, a pokračuji ve svých útocích. Netrápí mě, že nevidím ohňostroj, nenašla bych v tom ani potěšení, kdybych tam šla, jak jsme měly. Chtěla bych být tam, v paláci, na večeři. Jsem celkově podrážděná. Chtěla bych plakat, chtěla bych někoho zbít! Ach! Bože, kdy budu tím, čím si tak vroucně přeji být? Kdy už nebudu mučena! Odpusť mi! Ale buď shovívavý, jsem jen žena! Nemám odevzdanost! Nemám povahu a vznešené vzněty, jsem jen lidský tvor ctižádostivý a lehkomyslný! Ctižádostivá, velmi ctižádostivá!
Bože, smiluj se nad mou bídou, odpusť a ochraňuj mě!!!
Vím, že musím svou zlost vybít na někom. Ach! Ne, musím dodržet svůj slib, ovládám se, ale stojí mě to síly.
Napíšu mámě.
[Pozn. 1875: V tom dopise mámě se vůbec neovládám.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „curled lips."