Sobota 26. července 1873

Probudila jsem se v osm hodin a šla do malého pokojíku vedle. Všichni tam byli. A dovídám se toto: včera měl Georges k obědu strážného z Monaka a ještě někoho. Po jídle a pití se šli koupat na slunci v půl druhé. Anna stála na břehu, a když viděla černé ptáky kroužit kolem koupajících, považovala to za zlé znamení a začala křičet ze všech sil. Na ten křik se Georges vrátil, ale strážný dostal úpal a zemřel. Georges pil, byl v příšerném stavu. Báli jsme se o jeho život.
Jedeme až v úterý! Jsem víc než zoufalá! Pláču, jsem nejnešťastnější tvor!!!!!!! Tyto odklady mě zabijí!
[Škrtnuto: Ležela jsem u tety a hádaly jsme se o naší cestě atd.] [Na okraji: Dnes ráno, když jsem ležela u tety, řekla mi: „Co si myslíš, že se Hamilton ožení?" „A ty, kdo si myslíš, že si tě vezme?" odpověděla jsem jí chladně a tím to skončilo.]
Kolem šesté přijel Georges s Trifonem, který byl vyslán dnes ráno, a s tím hrůzostrašným!!!! Drillatem. Utekla jsem do svého pokoje. Po večeři jsme vyšly já a kněžna ve dvou, nejprve do London House na broskve a hrozny, pak na promenádu. Už si nepamatuji, o čem jsme mluvily, když mi řekla:
— Vezmete si vévodu z Hamiltonu.
— Co vás to napadá říkat, paní kněžno?
— Jen tak, přemýšlela jsem a usoudila, že se vám to bude hodit.
— Ale proč, vy ho znáte?
— Ne.
— No a viděla jste ho, toho tlouštíka, toho ruďocha?
— Ó ano, vídala jsem ho často.
— Ale to je přece legrační, co vás k tomu přivádí?
— Bude to výborné, budete vévodkyně a bohatá. Nikdy si neberte chudáka, všichni manželé se časem pokazí. Tak je lepší ronit slzy do zlatého brokátu než na slaměnou rohož.
— Ale je tak ošklivý a ani bohatý.
— Velmi bohatý, co na ošklivosti záleží, je tak bohatý.
— Ach! Rozházel hamiltonské jmění.
— Má drahá, přeji vám sebrat jen ty drobky a to stačí. To bych se na vás teprve koukala v plné parádě!
Na to všechno jsem odpovídala nucenými a rozčilenými smíchy a hrůzami, které jsem o něm říkala.
— A vy máte ráda tlusté.
— Kdo vám to řekl?
— Ale prostě! A jste blondýnka jako Gioia, jenže ta se barví.
— Kdo je ta Gioia?
— Je to kokota, se kterou žije.
— Ta, co chodí po promenádě?
— Ano, ano, právě ta, je to jeho milenka.
(Věděla jsem to dobře, ale!)
— Co to do vás dneska vjelo, kněžno? Odkud jste vytáhla toho Hamiltona?
— Až budete vévodkyně, pozvete mě na svůj zámek do Anglie.
— Ale já nemám žádný zámek.
— Hamiltonovi mají nádherný zámek, zabijeme Gioiu, zničíme ji společně.
Byla jsem daleka přání, aby to skončilo, a vyprávěla jsem jí vše, co jsem o Gioie věděla, že má dvě děti.
— Ale všechny nejsou od Hamiltona, některé jsou od Simonova, ruského obchodníka, a dalších.
Řekla jsem jí, že se povídá, že Hamilton je s ní ženatý a nechce to říci, protože jeho matka by zemřela zoufalstvím.
— To si myslím, kokota, a on taky. A on, proč ne, to se mu líbí.
— Ale Marie, kokota, to je příšerné.
— Když se mu to líbí.
— Fuj!
Chtěla bych si vzpomenout na každé slovo, zkrátka procházely jsme se skoro dvě hodiny a téma bylo pořád totéž. Ptala se mě, jestli je Carlos hezký; popsala jsem ho.
— Ten musí být nádherný.
— Tenhle je lepší (bavila jsem se tím, že jsem mu připisovala všechno nejhorší, a zároveň říkala, že je lepší než ten druhý), tak jsem jí řekla:
— Nemám ráda černovlasé a vychrtlé, obličej musí být kulatý, tlustý a blonďatý.
Zasmála se:
— Proč se smějete?
— To nic, připomenu vám to, až budete vévodkyně z Hamiltonu.
Mluvily jsme o Badenu, o dostihách, o Gioie hodně.
— Fuj! řekla mi, váš manžel ženatý s kokotou, jaká hanba!
— Ale kněžno, jaký manžel!
— Ale jak to, váš manžel ženatý s kokotou!
Celý tento rozhovor mě udivuje v nejvyšší míře. Odkud to všechno vzala? Opravdu jsou na tomto světě podivuhodné věci. Nemůžu se z toho vzpamatovat! Odkud to mohla vědět?
[Vytržená stránka]
Popravdě řečeno jsem tím okouzlena. Mluvily jsme ještě dlouho v tomto duchu. Bylo to jako krásný sen, každou chvíli jsem se bála, že skončí. Zašly jsme daleko za avenue de la Gare, při návratu spadla hvězda, obě jsme vykřikly, říká se, že si člověk má něco přát; přála jsem si být jeho ženou.
— Ten Hamilton je tak [roh stránky odtržen], říkám jí;
— Košile, [roh stránky odtržen] špinavá kravata, kalhoty zastrčené v botách.
— Budete ho chválit, Moussinka.
— Ach ne, nejdřív vám musím říct jedno ráno, než uvidíte přijíždět vévodu, uslyšíte hvízdání. Byly jsme v Badenu v sedm hodin, slyšíme hvízdání a pak se objeví ošuntěle oblečený muž.
— Proč mu ta potvora nevymění košili?
— To je jeho přirozenost být špinavý, nemůže s tím nic dělat, a není to její věc, přerušila mě.
— Byl tak špinavý, příšerná košile, starý kabátek.
— Vyměníte mu kalhoty a košili.
Stále [roh stránky odtržen] přerušovala svými poznámkami tohoto druhu.
— Máma řekla: Jak ten člověk připomíná vévodu z Hamiltonu. Tak jsem řekla, že to je on, ale nikdo nechtěl věřit.
— Ale jak jste ho poznala, hvízdal, nebo snad říkal: Gioia, Gioia, cestou?
To slovo Gioia, kněžna ho řekla tak komickým tónem, jako by volala psa.
— Ne, nevolal Gioia, Gioia, ale znám ho velmi dobře podle obličeje.
— Je ve společnosti známý, stýká se se všemi v Badenu? A vůbec ti bariné?
— Zná jen vodku a koně.
— A Gioiu.
Ano.
Vyprávěla jsem o jeho projížďce ve vysokém kočáře se čtyřmi dostihovými koňmi atd. atd. atd.
Všechno, co se o něm dalo říci špatného, bylo řečeno. Jedním z mých velkých potěšení je ho pomlouvat. Baví mě slyšet tyto pomluvy vyvracené přede mnou.
Ale co to s tou kněžnou dneska bylo! Nemohu se z toho vzpamatovat, čestné slovo!
Doma jsme zastihly Howardovy, stará v bílém mušelínu a blankytném taftu, a ten účes! a ta postava! Bože, jaká karikatura! Mluvilo se o Vídni, o choleře, říkaly o ní hrůzy. Pak jsem navrhla změnit téma, to mě rozčilovalo. Mladá Howardová řekla, že většina Angličanek v cizině je okamžitě rozeznatelná svým groteskním a ubohým oblečením. Stará byla proti. A ještě chvíli bychom se hádaly.
Jestli neodjedeme v úterý, jestli si dovolí! Lehnu si na postel a budu křičet, dokud nebudou šílet strachem, a pojedeme.
Jsem tak smutná, sotva se dokážu ovládnout, abych nepláčala každou chvíli. Oči se mi zavírají spánkem.
— Ale já ho neznám.
Seznámíte se.
— Kde?
— Všude.
Kdyby to bylo možné, Bože. Kdyby se ta slova mohla uskutečnit! Ach! Bože, doufám jedině v Tebe!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „the subject dropped."