Středa 23. července 1873

Při hodině angličtiny jsem v cestopisu po Rusku od jednoho Angličana našla nejen chyby, ale lži a pomluvy.
Abych svět o této věci poučila, napíšu článek do Timesů a dalších novin. Jsem rozhořčena. Ach! Kolikrát se slušný člověk musí za svého života rozhořčit! Dnes jsou Olžiny jmeniny, dozvěděly jsme se to až při obědě.
Šli jsme na procházku, máma s hromadou dětí a paní Aničkovovou. Ostatní s Dominikem, a já a Paul ve fiakru (šedé šaty, velice pěkné). Jeli jsme velmi rychle. Dávala jsem Paulovi lekci ze života. Místo abych mu kázala o práci a vážnosti, probrala jsem s ním základy: dostihy, kroužky, salony, střelnice atd. atd.
— Musíš pracovat, říkám mu, dokud jsi chlapec, musíš studovat dnem i nocí, neztratit ani minutu, abys byl hotov ve dvaceti, a potom další práce, žádné studium, musíš pracovat, abys zbohatl. Život muže začíná ve dvaceti osmi letech. Když budeš dobře pracovat, v tom věku už budeš mít postavení, budeš mít volné chvíle na zábavu. Oženíš se.
— Ale za osm let toho člověk moc nezvládne.
— Samozřejmě nebudeš sedět se založenýma rukama, ale nebudeš už školákem; budeš mít jmění, budeš se bavit, budeš moci mít koně, navštěvovat salony, zkrátka být mužem světa. K tomu všemu jsou za dnešní doby zapotřebí peníze.
Bohužel! Žádné zásluhy se nevyrovnají penězům, v salonu přirozeně. Mluvila jsem dobře a hlavní je, že mě poslouchal. To je můj cíl, k čertu s výřečností. Ale jsem hloupá, aby vás někdo poslouchal, musíte být výřeční.
Je to hodný chlapec, má rád děti, to je velmi dobrý znak. Mluvili jsme o mé cestě kolem světa.
— Ale na to je potřeba hodně peněz.
— Sto tisíc franků by stačilo pro jednu osobu.
— Ale pojedeš se svým mužem, se svými dětmi.
— Ach ne, žádné děti!
— A jak to?
— Nebudu mít děti.
Zasmáli jsme se.
— Nechám je mámě, říkám.
— Ach ne, já budu vždycky se svými, budu dohlížet na chůvy, uvidím je desetkrát denně. A tak dále v tomto duchu.
Bude milovat svou rodinu. Ještě jsem s ním neprobrala všechno. Nejsem si jistá půdou, nestavím obě nohy najednou; to přijde. Zatím, díky Bohu, jde vše dobře.
S Paulem se dá něčeho dosáhnout jedině rozumem. Byla bych tak šťastná, kdybych z něj mohla udělat dobrého člověka.
Večer u nás celá rodina Aničkovových a kněžna. Paul dělal ohňostroj a bengálské ohně. Pak jsme pili čaj. Kněžna ztratila svého psa, ale našli ho. Jaká špatnost: Georges je podnapilý. Když mu máma a Dina říkají, že už stačí pít nebo že už není víno, zlobí se. Tak já:
— Ať pije, co na tom záleží, když to nikomu neškodí. Mám ráda, když je někdo příjemně podnapilý. A když ho to těší.
Za to jsem od něj dostala krásný kompliment. To je ono, ona je chytrá a taky teď uklidňuje. Ostatní se rozčilují, ale ona je pozorná a uklidňuje.
Není nic horšího než bránit někomu v pití. Chce-li muž pít, bude pít v krčmě nebo kdekoli jinde, bráněním ho jen popouzíme. Naopak mu musíme nabídnout a nechat ho pít; když ten den má chuť. Přednesla jsem všem mnoho svých názorů. Dokonce jsem řekla, že kdybych byla mužem, opila bych se.
— Zapomínáš, že jsem tady, řekl Paul s úsměvem.
— Můj drahý, nikdy nekážu falešnou morálku, říkám před tebou i bez tebe totéž.
Tato věta mu dodá víc víry v má slova. A před tím, koho chceme ovládat, se musíme ukázat trochu bláznivě, to vzbuzuje důvěru, a tímto způsobem budu o všem informována. Nebude na mě pohlížet jako na chodící kázání, ale jako na přítele. Jedině já dokážu Georgese uklidnit, ostatní ho dráždí.
Sama se divím, odkud se mi berou všechny tyto zásady a všechna tato pravidla, a všechna ta, která mám pro všechno. Přichází to od Něho. Troufám si doufat, že je to začátek naplnění mé modlitby.
Neopovrhuji opilými. Umím se k nim chovat, byli by pod mou nadvládou.
[Na příč stránky: Fuj! Jak ohavné!]