Pátek 18. července 1873

Pózovala jsem znovu, potřetí. Během sezení přišli pan a paní Howardovi. Při pohledu na portrét:
Oh! capital, very very good, capital atd. atd.
Jedeme s nimi na Var ve čtyři. Konečně jsme vyrazili; les je rozkošný, zelený. Máma, Dina, já a ten starý šašek Howardová v jednom kočáře, ostatní ve druhém. Zpočátku jsem se nudila, tihle lidé nejsou pro mě; on ještě ujde, protože strká nos všude, a pak novináři ujdou, protože vědí všechno; ale jeho matka a jeho žena! Stará je otravná, směšná a hloupá, mladá je... nic.
A jsme tam, usazeni v trávě, příbory prostřeny, zásoby vyloženy. Howard namíchal nápoj: láhev šampaňského, dva litry červeného, cukr, dva citróny, led, zázvor, sifon a okurkové slupky. Všechno dohromady není to špatné, na mou věru.
Trochu jsem se rozveselila, a pak k mé veliké spokojenosti se šlo na fishing, já, Paul, Walitský a Howard. Neměla jsem prut, ale sledovala jsem ty jejich se zájmem. Tento požitek zažívám poprvé, je to tak zábavné! Zůstali jsme tři hodiny beze slova u fisher a připadaly mi jako tři minuty. Pak přijdou Dina a máma a začnou mluvit, Howard příliš taktní, aby řekl, že to vadí, a na mé slovo nikdo nedá. Pak ještě větší neštěstí, Howardová a syn a služka. Jaký balík, Bože! Chytili jsme čtyři ubohé rybičky, jedna se lovila, úhoř se hýbal a nikdo ho nedokázal pořádně udeřit, Howard mu poranil ocas, hýbe se, tak jsem tomu učinila konec tím, že jsem mu uťala hlavu. Doma se diví mé krutosti, ale neodrazuje mě to; své city ukládám jinam, raději pomůžu nešťastníkovi, než abych se šklebila kvůli úhoři nebo holubovi. Při návratu jsme byli (rodina) spolu a místo staré jsme měli Howarda. Je také komický; kalhoty samé drobné šedé kostičky, sako stejné, ale žluté, kravata v tisíci barvách, otupělý anglický límec, klobouk na temeni a dýmka, a hloupý výraz Angličana druhé kategorie na Střelnici. Chce dělat filozofa, říká, že je všeho unavený. Ale co mě těší, je, že mluvil o koních. Říkal, že dříve měl jachtu, ale od svatby... Řekla jsem, že parník je lepší: „Vévoda z Hamiltonu má velmi krásný." Dnes ráno řekl mé tetě, že viděl ve Vídni Gioiu a Hamiltona, že ten ji úplně opustil, na to tatínek říká, že to není možné, Georges také, teta trvá na svém, ráda bych tomu věřila.
Nato Georges říká:
Ale ti Howardovi, mluví o Hamiltonovi jako lokaj o svém pánovi, to všechno je odpad.
Jak to odpad? odpovídám.
Moje teta:
A kdo tedy může vědět víc než lokajové, opravdu.
A tak dále v tomto tónu. Georges chtěl říci, že Howard není lepší než Drillat, dnes ráno se o tom Drillatovi debatovalo.
Přicházím k mámě:
Tak tady máš celý ten odpad, teď urážejí Howarda. „Proč?" „Protože vyprávěl o Gioie, o Hamiltonovi, že je to lokaj"!
Změnila výraz při jménu Hamilton. Nerada, když o něm mluvím, pro ni by to měl být Miloradovič.
— Má velmi dobrý, říká.
— Už ho nemá, myslím.
— Ach! ano, pořád, pořád.
— Letos už neměl koně.
— Podívejte, vévoda z Hamiltonu je muž, který provedl mnoho šíleností, je velmi bohatý, jmění, obrovské příjmy. Vévoda z Hamiltonu provedl mnoho hloupostí, ale šetřil, a teď si znovu uspořádal majetek.
Jako bych ho o všechna ta vysvětlení žádala!
— Ano! ale (chtějíc protáhnout toto téma) teď je starý, a k čemu jsou úspory, když je člověk starý?
— Ale on není starý! Je to ještě mladý muž.
— Jak mladý? Myslím, že mu je třicet osm.
Nato máma: „Třicet osm není staré," a dialog o věku. Howard říká, že vévodovi je třicet šest.
— To není možné, vypadá na dvacet devět.
Tento rozhovor mi udělal velkou radost. Jestli je pravda, že Hamilton opustil Gioiu, to je další věc, kterou mi Bůh dává a o kterou jsem Ho prosila.
Howard mi mluvil o koních a dostizích, v zimě bude střílet. Říká, že bude mít koně tak dobrého jako všichni, co závodí v Nice, a možná lepšího, za dva tři tisíce franků, je to trochu pohádkové, příliš málo. Ale jestli je tomu tak, budu mít s Boží pomocí koně, který poběží v Nice. Jak jsem šťastná a nevděčná k Bohu, když Ho prosím o všechny možné věci. Mám, co si přeji. Řekla jsem hloupost, nejsem nevděčná, neboť právě věcmi, o které prosím a které mi dává, jsem šťastná. Teta a máma mě zbožňují, všechny jejich myšlenky směřují ke mně, zvláště máma, nechala by se stáhnout z kůže, kdyby mi to mohlo udělat radost. Teta je v těchto dnech ke mně tak laskavá, často mě hladí a já si toho cením, protože to je vzácné a nové.
Stačí si přát tu nejšílenější věc a ony už počítají, jak by ji nejlépe uskutečnily. Jsem tak nadšená z toho koně, že jsem šílená. Celý večer jsem jen opakovala: Jaké štěstí, jaká radost mít závodního koně, jak na mě budou pyšní, až půjdu do váživiště; mezi komisaři, členy, žokeji, koňmi! Opravdu jsem šílená radostí. Máma mi slibuje, teta také, ale jistě, vidím to z tónu. Teta zvláště mi to slíbila pořádně. Večer v jejím pokoji jsem přišla, svým lehkým způsobem, celá plná nadšení, vzrušení, požádala jsem ji, vážně mi slíbila. Uléhám v jednu. Zůstali jsme s kněžnou Galicynovou a paní Daniloffovou, která se vrátila s tetou, v deset, pár minut po nás, povídat si, já jsem budila obdiv mámy, teta sama mě nepřestává pozorovat se spokojeným výrazem. Ze všech stran mi říkají, že jsem hezká. Na mou věru, před sebou samou tomu nevěřím, (mé pero nemůže psát, chce letět) jsem pouze roztomilá, chvílemi trochu hezká. Mají mě rádi, všichni mě mají rádi. Jsem šťastná! Jsem nejšťastnější na zemi. Kdyby mě jen miloval! Ach! Bože!!!! Opojená radostí vycházím na balkon.
Ale viděl už někdo takovou malou jako já se závodním koněm? Způsobím pozdvižení! Jaké barvy žokeje? Šedá a třešňová, ne, jaká hloupost! Zelená a světle růžová. To je přílišná Jeho dobrota. Zahrnuje mě, je to pro mě nadpřirozená věc, kůň! Ó! Jak jsem šťastná, spokojená, jaká hloupá bytost jsem! Jak nepřelít z mého přetékajícího poháru chudým, kteří nemají nic. Dostávám dva tisíce pět set franků měsíčně, dávám deset procent chudým, to je dvě stě padesát franků. Chtěla bych dělat více. Ó! Ale jak jsem šťastná!!!!!!!!!?
Zeptala jsem se znamení! a vyšlo ou. A on, až se dozví, že mám... ne, že je holčička, která má koně, co tomu řekne? Zbledne. Ale co na tom záleží, jen když časem bude můj! Mohla bych přes toho koně ho poznat, to je další štěstí.