Čtvrtek 17. července 1873

Máma četla nahlas román Le précipice, poslouchala jsem pár minut a pak jsem odešla; romány jsou tak hloupé!
V sedm přivedli koně a já a Paul jsme jeli na projížďku. Ten kůň se mi zdá docela dobrý, budu na něm jezdit až do odjezdu, neboť od té doby, co jezdím na koni, ještě jsem nikdy neměla téhož dvakrát. Jak bych ráda zvládla anglický klus! Klusám trochu, ale s námahou. Vrátili jsme se v devět večer. Šla jsem hned do svého pokoje, mi spoglio, neboť mi bylo nesmírně horko, a jako obvykle jsem začala svou každodenní modlitbu.
Nejprve je třeba říci, že už je tomu týden, co se nemohu modlit, říkám slova, ale necítím je: dokonce jsem se, ó hrůzo! odvážila popřít Boha. Nemohla jsem se přimět věřit v božství. Bylo to strašné! Byla jsem tak nešťastná; ke komu tedy obrátím svou modlitbu? Žádná naděje, v koho doufat? Když není Nejvyšší Bytost! Ale věděla jsem, že Bůh, aby mě vyzkoušel, mě opustil a seslal mi tyto strašné pochybnosti. Měla jsem pevně vytrvat, nenechat se unést. Ale břemeno bylo příliš těžké, úpěnlivě jsem prosila Boha, aby ukončil svůj trest, aby mi dovolil se modlit... plakala jsem... A rázem se všechny mé pochybnosti rozplynuly a modlila jsem se jako nikdy předtím. Pochopila jsem celou Jeho velikost, ne, to není ono, žádný člověk nemůže pochopit Jeho velikost a Jeho dobrotu. Třásla jsem se, měla jsem strach! Jak! V jednom okamžiku mi dal, oč jsem prosila! Bylo to příliš zjevné, měla jsem strach a mráz po zádech. Mé dojetí a překvapení byly tak veliké, že mě ani nenapadlo Ho o něco prosit, mohla jsem Mu jen děkovat, že mi dovolil se modlit. A kdo se odvažuje o Něm pochybovat?
Učenci, kteří objevili pohyb Země, hvězdy, jejich polohu, Slunce, nemají náboženství, a to mě udivuje; právě oni, kteří vidí více než my, znají všechna tajemství světa, by ho měli mít nejvíce. Jak nevěřit, že je Bytost, která tomu všemu velí?
Já, když se dívám na nebe, stromy, domy, na vše, jedním slovem jsem uchvácená a hned se mi nabízí myšlenka, že je Jeden, kdo je nad tím vším, kdo to stvořil a kdo to řídí. Zkrátka, vynálezy lidí, železnice, manufaktury, vědy, umění, cožpak by bez Něho lidé mohli toto vynalézat!
Pane, všechna Tvá ustanovení jsou svatá. Který jiný bůh se Ti vyrovná v majestátu! Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Projevil jsi svou sílu uprostřed národů. Mocí svého ramene jsi vysvobodil svůj lid, potomky Jákoba a Josefa. Spatřily Tě vody, ó můj Bože! Spatřily Tě vody a zachvěly se. I propasti samy se rozbouřily. Oblaka se rozlila v přívalech; nebesa vydala svůj hlas. Tvé šípy proletěly prostorem. Hlas Tvého hromu se rozezněl ve vírech; Tvé blesky ozářily vesmír; země se zachvěla a zděsila se...
Bože, jak se to shoduje s tím, co cítím! Ale měla jsem říci předtím toto:
— Zavrhl mě Pán navěky? Nemůžu Ho už nikdy usmířit? Zhynula Jeho milost navždy? Zapomněl Bůh ve svém hněvu být milosrdný? Učinil ve svém hněvu konec svému milosrdenství? Přesně to jsem říkala při modlitbě, ale jinými slovy. To, co ten básník cítil před staletími, já cítím teď. A lze pochybovat, když se o Bohu všichni shodují? Je to jediný bod, na kterém se všichni shodují. Čím více toho řeknu, tím méně vyjádřím svou myšlenku.
Jest, věřím v Něj, jest dobrý, milosrdný, to je vše, co řeknu.
Ó! Jaké štěstí moci se modlit, tomu se nic nevyrovná!

Poznámky

Italsky v originále: „svlékám se".