Čtvrtek 10. července 1873

K obědu jsme měly hosty. V pět jsme jely do Monaka s věčnými Aničkoffovými. Je svátek Paula.
[Na okraji: Dnes právě je Paulův svátek. Měly jsme hosty — slečny Pattonovy, jsou velmi milé, začínám je mít ráda; zůstaly jsme v mém pokoji, bylo veselo. Byl tam i ten nevhodný Drillat. Přivedl ho Georges. Na místě mámy bych odložila všechny ohledy a řekla mu, ať toho člověka už nepřivádí, neboť je víc než špatný. Je to..., jedním slovem, kdo doprovází kokotky za deset franků nebo víc, uvádí je do kasina, chrání je. Zkrátka takového člověka nelze trpět.]
Obědváme v Monaku; ale jak se u nás vždycky stane, že jsou všichni nespokojení, nikdo se nechce k ničemu mít, a tak všechno zůstává na mně. Místo toho, aby se — jak by udělali rozumní lidé — hned po příjezdu objednala večeře, když jsme pozvaly Aničkoffovy, šlo se do herny. Hrálo se, prohrávalo, zlobilo; ne, takovéhle zábavy nejsou pro nás, neboť místo toho, aby člověk všechno vzal na sebe, nikdy se nikdo nepokusí udržet pořádek a veselí — libují si v kárání a hádkách. Jsem mučednice, nemohu se dívat na takový nepořádek! Myslela jsem, že je to moje vina, ale od té doby, co jsem slíbila neříct ani slovo navíc a být hodná, vidím, že to není kvůli mně. Je to neštěstí, kletba celé rodiny. Ve skutečnosti se máme rádi, jsme neschopni ublížit jeden druhému sebemenší věcí — naopak, dali bychom za sebe hlavu. Ale neuplyne ani hodina klidu — požíráme se! Hubujeme se, vrháme po sobě špičky. A pak u večeře — Polévka není dobrá, řekla bych nešťastně, a okamžitě:
— Je jako vždycky, proč hubuješ? Můj Bože, můj Bože, co ona zas bude dělat? Ach, jaké mučení. Jaká hrozná povaha.
Dříve bych odešla s křikem nebo pláčem a zacpanýma ušima; teď — abych dodržela svůj slib — zůstávám klidná, neříkám nic a dusím v sobě strašný hněv, strašné rozhořčení! Konečně, s velkými obtížemi, se šlo k večeři — a pokračuje to dál. Proč se tolik objednalo, nikdo nemá hlad. A pak nemohu říct ani slovo, aniž se na mě nedívají: co to dělá? Jak křičí! Já
utečuuuu!! Tak vypadají naše zábavy!
Ke středu večeře se trochu rozveselilo; oživovala jsem stolování — to mohu říci, aniž bych se tím chlubila — a ke konci šlo vše skoro dobře. Po večeři do kasina; hrála jsem a dost dobře, uhodla jsem mnoho čísel, skoro všechna na začátku. Zkrátka výsledek: z ničeho jsem vyhrála čtyřicet franků, ale nechtěla jsem ty peníze odnést; chtěla jsem ještě hrát, protože jsem je tam vzala a tam je nechám. Přivezla jsem si jen dvacet franků, a to je dobře.
V sobotu jedeme do Vídně — já, teta, Dina a Paul. Máma chce, abych jela, z několika důvodů: vidět Výstavu, nepochybně; rozptýlit se a změnit vzduch, uniknout těmhle vedrům — a ten hlavní... ve Vídni je paní Miloradovičová a její syn. Máma chce z téhle cesty udělat jakési setkání jako u vévody z Edinburghu a vévodkyně Marie — náhodou se potkat ve Vídni. Neboť si ten sňatek velmi přeje; je to vše, co si pro mě přeje. Myslí, že kdyby si byla jistá, že k tomu dojde, mohla by být klidná o můj osud. To vše je hezké, ale nejsou to moje přání. Je bohatý, mladý; kdybych chtěla jen bohatství, vzala bych si ho. Bezpochyby si nikdy nevezmu chudého muže — je to jeho neštěstí i moje. Neboť když člověku schází všechno... a pak — miluji přepych, jsem rozmarná, mám velké představy. Salony, společnost, šaty pro mě hodně znamenají. Budu-li chudá, nebo i jen v dostatku, budu nešťastná. První rok, druhý, to ještě jde; ale později, když láska vychladne — a vychladne rychle uprostřed strádání. Zatímco v bohatství se miluje, čili — já budu milovat vždycky. Člověk má méně času, a protože se vidí méně často, má čas jen na vzájemnou lásku; nechá stranou hádky, ty atributy manželství; miluje se, je spokojen sám se sebou i s druhými. To se ovšem nedá tak dobře vztáhnout na mne jako na manžela; neboť mně je to docela jedno, miluji kdekoli a jakkoli, milovala bych ho stále, celý život; moje láska by neustala, neměla by hranic, nezměnila by se ani s okolnostmi, ani s věkem. Ale právě k udržení manžela je to vše třeba. Muži nemají rádi ženy prosté — chtějí šaty. Sami to nevědí. Ale žena obklopená přepychem, která není příliš hezká, jim připadá krásná — a nejen to, přitahuje, líbí se. Musí mít pochopitelně jisté způsoby, neboť šaty samy o sobě nejsou nic.
Ne, nechci Miloradoviče; nemiluji ho, a jak žít s někým, koho nemiluji? Nedokázala bych předstírat. Musím si vybrat muže, kterého miluji, neboť mu budu věrná. Jiná by si vzala muže, kterého nemiluje, protože je schopná — může — mít milence. Já bych to nikdy nedokázala. Jak žít s mužem, kterého podvádíte — vždyť bych se rdila celý život, každou minutu!
S tím Miloradovičem bych se bezpochyby stala největší koketou na světě; zatočila bych mu hlavou. Znám koketérii, vím, co to je — předstírala bych skromnost, prostotu; vypadala bych, jako bych na něj nemyslela (což je pravda). To jest — dala bych mu najevo, že mi je naprosto lhostejný, a pak, pomaloučku, bych tu a tam zrudla — to je snadné, stačí mi mluvit o Hamiltonovi.
Jedním slovem, jakýmikoli prostředky — učinila bych ho zamilovaným a mučila ho, abych se pomstila Hamiltonovi.
[Na okraji: Palajka]