Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 8. července 1873

Horko je palčivé! Hořím, je mi horko! Ach, Bože, vytrhni mě z té výhně! V pět jsem vyšla; nechala jsem Walitského a Paula v lázni a pak k Audovi pro mé bílé vyšívané šaty — budou velmi hezké, bez tuniky vzadu, prokládané vyšívanými a hladkými volány vzadu a vpředu malá tunika, živůtek se špičkou vzadu. Bude to moc hezké. Pak k Medecinovi — jdu tam poprvé; mohou mi objednat klobouk, který zbožňuji, a objednala jsem si ho.
Dnes ráno dopis od Alexandra; obchody nejdou špatně, ale opustí Rusko až 20. července starého stylu. To je hrozné! Druhého srpna zdejšího! A než přijede, bude září, protože se zastaví ve Vídni. Nemohu se udržet a propuknu v pláč. Kolik slz mě stojí ta výstava! A kolik vrásek navíc ve třiceti! Dědeček dostal tři tisíce rublů! Čekal sedm tisíc. Ale drahý Alexandre si vždycky něco šupne do kapsy a využívá naší nepřítomnosti. Nechci už čekat! Zemřu, jestli neodjedeme! Neřekla jsem to, ale plakala jsem!
Jedeme za týden; nebude už žádné příměří, protože na nikoho nečekáme. Záleží to na mně. Jaké štěstí! Ach, děkuji, Bože, děkuji! To od Vás přichází toto štěstí! Ráčil jste vyslechnout mou modlitbu! Kdybych se odvážila věřit, že mě vyslechnete i v tom ostatním... že mi dáte, oč prosím! „Tlučte a bude vám otevřeno." Tomu věřím, to je moje útěcha.
K obědu jsme měly pana Zibina a kněžnu Galicynovou; po obědě Aničkoffovy a ještě několik dalších lidí. Usadili jsme se na zahradě, prostřelo se několik malých stolů a jedni se dali do karet, druzí do ovoce a kávy. Tolstá po městě tvrdí, že mi je sedmnáct, a všichni tomu věří. Dokonce i ten Zibine (jeden z mých obdivovatelů, jak se říká), stará krysa, nechce věřit opaku. Aničkoff taky. Ten hlupák Paul říká totéž. Tak máma u oběda vytáhla můj rodný list, Paulův rodný list a svůj oddací list a přečetla je nahlas. Je tedy dokázáno, že mi je čtrnáct a Paulovi třináct. Doufám, že ten starý hlupák je přesvědčen. Totéž by se muselo udělat se všemi ostatními. Večer jsem nevyšla. Landau je v opravě a nechce se mi vyjíždět v tak ošklivé kolesce. A pak — pět jich vyšlo, to stačí. Zůstávám ve své school-room a poslouchám žáby; usínám i se probouzím za jejich zpěvu. Dnes ráno v sedm. Pršelo minutu nebo dvě, jako z konve, ale naráz to přestalo, a měly jsme vedro převyšující veškeré popisy světa.