Sobota 5. července 1873

V jedenáct přišla mladá Angličanka s matkou, pro mě. Je docela milá, ale mdlá. Nepotřese rukou, jen ji podá — to neukazuje na upřímnou povahu. Bude mi dávat tři dvouhodinové lekce týdně, šest hodin týdně.
Dnes jsou narozeniny Nathalie Pattonové a v pět jsme šly k nim (šedé šaty), ale nebyli doma. Po obědě malá projížďka kočárem a k Rumpelmayerovi. Máma a ostatní na nádraží, a my jsme ještě udělaly několik okruhů.
Řekla jsem, že uspořádáme ples ke dni mých narozenin, 12. ledna — bude mi patnáct. Skáčeme si do řeči. Všichni chtěli mluvit najednou, každý chtěl vyložit svůj plán. Doma jsme prošly všechny pokoje; vše je už rozmístěno, rozvrženo, rozhodnuto. Bude nádherný, ten ples.
U oběda, už nevím při jaké příležitosti — myslím, že o Střelnici — se mluvilo o tom, jak se oslovují osoby. Tu moje teta řekla:
— A proč se vlastně říká „His Grace the Duke of Hamilton"? Neříká se Ferreire hrabě, protože jím není, zatímco velké [sic] tituly se oslovují titulem.
Když jsem uslyšela jeho jméno, nezčervenala jsem, ale zatajil se mi dech — chtěla jsem nalít vodu a ruce se mi třásly. To je mi milejší než se červenat! Dvakrát zopakovala to osudné jméno. Miluje Hamiltona, celý dům ho miluje. Máma ho miluje velmi. A moje teta o něm mluví ráda.