Pátek 4. července 1873

Celé dopoledne jsem místo učení šila ten ohavný živůtek a nakonec jsem ho zkazila. Ne, šitím se zabývat nemohu, je to příliš hloupé.
Nalézám stejnou podobnost Apollóna Belvederského s Hamiltonem jako presta koncertu a moll od Mendelssohna s Egyptským pochodem od Strausse. To mě zarazilo.
Můj pokoj je středem všeho. Ještě dnes ráno se všichni sešli u mě.
V pět jsem šla k moři s paní Aničkoffovou a jejími dětmi. Vykoupala jsem se. Durandovi se všichni koupali.
V osm jsem zas vyšla. Poté, co jsme doprovodily mámu a ostatní na nádraží, sešly jsme se — já, Paul a Dina — u mě v pokoji; jak bylo zvykem, po rozhovoru šel každý k sobě. Zůstala jsem sama, měsíc osvětloval můj pokoj a nezapálila jsem svíčky. Vyšla jsem na terasu a zaslechla vzdálené zvuky houslí, kytary a harmoniky. Rychle jsem se vrátila a postavila se k oknu, abych lépe slyšela. Bylo to půvabné trio — už dávno jsem neposlouchala hudbu s takovým potěšením. Na koncertě se člověk víc zabývá prohlížením obecenstva než poslechem, ale dnes večer, kolem jedenácté, v měsíčním svitu, úplně sama, hltala jsem — mohu-li se tak vyjádřit — tu serenádu, neboť to serenáda byla.
Mladí nicejští muži nám zahráli serenádu. Nelze být galantnějším. Bohužel módní mladíci už nechtějí tyhle nevinné a půvabné zábavy; raději tráví čas pitím ve společnosti ošklivých žen. Přitom hudba — co je na světě krásnějšího! A co je ušlechtilejšího, galantnějšího a zábavnějšího než zpívat serenádu jako ve starém Španělsku? Na mou věru, po koních je to pro mě to nejdůležitější. A kdybych byla muž, trávila bych život ve stáji, na dostizích, na střelnici, trochu v salonu, pod oknem své krásky a nakonec u jejích nohou. Tisíc dobrodružství, překážky, nemožné věci, souboje (řeklo by se, že jsem nacpaná romány, a přitom jsem nikdy žádný nečetla, leda pár anglických). To je moje povaha, můj život. Všude je vidět dobrotu Boží. Učinil mě ženou, aby mi zabránil páchat šílenství, která bych chtěla. Všechny ženy by po mně šílely, a protože bych nakonec milovala jen jednu, učinila bych mnoho lidí nešťastnými. Bůh tomu zabránil. Poslouchám tedy dál — hráli opravdu hezky. Dina a Paul přišli ke mně a ještě jsme poslouchaly. Když naši serenádníci odešli, dala jsem se do modlitby. Byla jsem tak dobře naladěna; byla jsem právě u místa, kde se za něj modlím. Najednou mě Dina volá, přijdu, ukazuje mi stín na zdi; dívám se několik minut a vidím, že je to člověk — zloděj, určitě, protože se chtěl schovat. Vyděsila jsem se. Představovaly jsme si tisíc věcí: vleze nahoru, okrade nás, dokonce nás zabije. Poslala jsem Marii do uličky; šla s jedním mužem, ale v tu chvíli zloděj zmizel. Měla jsem velký strach, protože Dina mi říkala, že se schovával a ukazoval, plazil se podél zdi a dělal všemožné manévry, aby ho nebylo vidět. Dobře jsem zavřela okenice svých dveří na terasu a pro větší jistotu jsem je zabarikádovala nočním stolkem, umyvadlem navrch, karafou a veškerým nádobím, aby to při otevření dveří spadlo a já se probudila; dokonce jsem proti svému zvyku nechala dveře do pokoje otevřené, abych se mohla rychleji zachránit.