Sobota 21. června 1873

V šest ráno jsem našla celý dům na nohou — připravovali se na soudní jednání. Georgesovo přelíčení začíná dnes v osm. Sedám ke klavíru, přichází máma, ještě to neskončilo, není spokojená. Byla tam nevím jaká historie, svědci, čert ví co! Pak přichází Lefevre, Georges mu nespokojený nadává — naštěstí si z toho Lefevre nic nedělá. Konečně by bylo příliš dlouhé vyprávět o všech těch přecházeních sem a tam, všech pro a proti atd. atd. atd. Pan Patton, pan a paní Anitčkovovi, Georges, Walitský obědvali u nás. Ve dvě se bude muset jít ještě tam.
Nemáme zprávy z Ruska. Jde to bezpochyby špatně. Ach! Kdybychom prohrály soud. Zatímco jsem byla u klavíru, strašné myšlenky mi procházely hlavou. A ještě se diví, že vypadám unaveně. Nepřála bych ani svému nepříteli, aby tolik trpěl jako já. Všechny hrůzy naší situace se mi jasně ukazují. Bezstarostnost mámy a tety mě prostě zabíjí! To jest — není dost silných slov, aby vyjádřila mou bolest. Vše se u mě projevuje jinak než u ostatních — jedni naříkají a já nasadím klidnou tvář, jako bych nic necítila, jako bych byla ze dřeva; přinejmenším nemohouc zůstat zcela klidná, zlobím se na všechny a na vše. A ostatní si myslí, že jsem zlá a že je to můj ošklivý charakter. Zatímco to je žal, úzkost strašná, nesnesitelná, co to způsobuje. Ach! Jak lituji lidi, kteří mi závidí! Nevědí, co vytrpím! A dokonce i lidé z domu mě pokládají za bezcitnou a sobeckou. Dokonce moje matka si to myslí! Nevědí, že cítím a trpím víc než oni. Neboť nechtějí hledět nebezpečí do tváře. Říkají si vždy: „Ne, ne, nedívejme se na to, lepší později, později, ne hned." Jako by nebylo lepší spolknout hořkost rychleji, být volný, než setrvávat v čekání — a to čekání je právě tak strašné jako věc sama.
Nikdo nemá energii! Nikdo se neodváží udělat, co se musí! A já jsem mučena v tichu. Ach! Kdybych mohla řídit vše!!!!
Neznepokojuje mě ten mizerný proces s Tolstou, na ten ani nemyslím. Je to tam v Rusku, tam se odehrává to hlavní. Ten proces je spravedlivý, nejsem předpojatá. Měly bychom ho vyhrát. Ostatně jak On rozhodne, tak to má být! Svěřuji se Jemu! Je milosrdný, neopustí mě! Ach! Svatá Panno! Ochraň mě; nás.
To jest — jedině Bůh ví, co snáším. Věřím, že svěžest, krása a mládí — vše závisí na klidu duše. Co jsem ve čtrnácti? Stará žena a nic víc. Před dvěma měsíci jsem byla bílá, růžová, svěží, veselá. Teď tmavá pleť, vrásčitá kůže, bledá, nažloutlá! Je to zčásti ta potvora Collignon, kdo to způsobila. Červená jsem jen občas, když je mi horko. Moje přirozená barva je bledá, nažloutlá.
Ach! Bože, nedoufám než ve Vás! Vdechněte jim energii, jako jste Georgesovi vdechl touhu a odvahu se postavit. Jak bych se k Vám nemodlila, Vy, jenž pro mě činíte vše! Vy, od něhož mám vše! Vy, jehož nejsem ani hodna poděkovat — a odvažuji se modlit! Vy konečně, Pane, jehož bych nikdy neuměla nazvat Vašimi pravými jmény! A Vy, ach! Bože, jediný, milosrdný, všemohoucí a vždy dobrý! Vy a Váš Syn, On, jenž vysvobodil celý svět! Nevysvobodí mě? Jsem nehodna Jeho dobroty a milosrdenství. Ale On je tak velký! Pohrdne tím, aby mi pomohl? Nejsem hodna Jeho pohrdání. Ale pohrdá vůbec? Ne, chci od Něj vidět jen milosrdenství a shovívavost! Obracím se k Němu tedy! Ať prosí svého Otce a Svatou Pannu, aby mě ochránili, pomohli mi, zachránili mě.
Teprve kolem půl šesté se vracejí. Pan Malausséna mluvil skvěle, ale nebyl jediný cizí svědek, který by prohlásil, že viděl, že Georges neuhodil Tolstou. Všichni ti přátelé jsou nepřátelé. Všichni, kdo slíbili a vidí odvolání případu, se buď stáhli, nebo řekli bezvýznamné věci. Patton dokonce svědčil proti němu, a to přitom křičel nejvíc. Je odsouzen na šest dní vězení a pět set franků pokuty. To nic nezmenšuje; dva měsíce nebo šest dní, to je jedno! Georges je velmi podrážděný, zase urážel Lefevra — chudák tlouštík, udělal, co mohl, hlavně žvanil, zkrátka je to přesto nepříjemné. Pro mě to nic není — je to Rusko, co mě znepokojuje! Máma je skoro nemocná, pláče. Všeobecný zmatek. Budeme se, myslím, odvolávat do Aix.