Úterý 17. června 1873

Probudila jsem se trochu pozdě v devět a dozvěděla se, že paní Sapogenikoffová přenocovala u nás, že přijely — máma, teta a paní Sapogenikoffová — v jednu a ještě hovořily do rozbřesku. Byla jsem v posteli, když mě přišla políbit, že prý mě chce vidět tak, jako jsem já včera viděla ji. Pily jsme čaj skoro v jedenáct, všichni společně. Paní Sapogenikoffová vyprávěla o všech svých anonymních dopisech, pomluvách, strastech atd. atd. Má tam pravou Tolstoyovou. Hodinu po obědě, který byl ve dvě, odjela doprovázená mámou atd. na nádraží. Walitský jí obstaral peníze, běhal celé dopoledne.
Zůstaly jsme doma. Celou dobu, než přijeli Howardovi, jsem se česala. Přišly jen Hélène a Lise. Vyčítala jsem jim, že nechaly Aggie a chlapce doma, ale měli hodinu (šedé batistové šaty, sluší). Před večeří jsme byly na zahradě. Hodila jsem opičku do vody a poprvé jsem ji viděla plavat. Večeřelo se, pak jsme hrály kroket — dnes jsem ho vyzkoušela poprvé. Jediná partie, trvalo to dost dlouho, protože se mi na kamíncích špatně hrálo. Pak přinesli zmrzlinu na zahradu. Po několika kolech zahradou nás máma poprosila, abychom šly dovnitř; poslechla jsem, ale vracela jsem se nejdelší cestou.
Zůstaly jsme ještě chvíli v pokoji bez svíček, v soumraku, když přišla paní Howardová. A ještě zůstala čtvrt hodiny, než děti odešly. Celkově jsem se dobře bavila.
Byla jsem velmi bledá, a to už dlouho — jsem čím dál ošklivější. Dnes mě hubovali, že jsem bledá a mám kruhy pod očima. Mohu snad za to? A nedala bych vše za to, abych byla růžová a hezká? To dělají ty trojí emoce — ztracený čas, zameškané hodiny, touha učit se, úzkost z toho, zda ho poznám, zda mě bude milovat. To všechno mě nesmírně vyčerpává.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „anxiousness“. ↩