Pondělí 16. června 1873

Stěhujeme se – nebo spíš už skoro. Vše je zabaleno, vila ještě není pronajatá. Poslali mě k Saccovi, abych to dokončila. Musím říct, že jsem doma důležitá osoba. Nic se beze mě nedělá. Teta mi řekla:
„Moussio, běž k Saccovi, to bude užitečnější. A mluv, zařiď.“
Takhle se na děti nikdy nikdo nespoléhá. Šla jsem tedy. Paní Saccová, naše budoucí domácí, mi projevuje tolik náklonnosti! Nevím, jak jí to opětovat. Každou chvíli komplimenty atd. atd. Nechce — a právem — svolit, abychom mohly za tři měsíce odejít.
Přiběhla jsem domů a přesvědčila je, aby si ji pronajali na rok. Vzala jsem s sebou všechny a je to hotovo. Terasy a malý salon vyzdobíme rostlinami a květinami. Beru si to na starost. Paní Anitchkoffovou i s potomstvem jsme vzaly k nám na večeři. Před večeří jsem rychle zaskočila k Howardovým upozornit je, že nemají chodit do vily Baquis, nýbrž do Acqua Viva, neboť jsme je pozvaly, aby u nás strávili den. Odjíždějí ve středu. Viděla jsem chlapce, dívky byly pryč.
Zlepšila jsem se ve způsobu, jak mluvím a jak zvu, stávám se společenskou a umím vést řeč prostou, módní, srdečnou a zároveň vážnou. Přísahala jsem, že se změním, že už nebudu hrubá, že budu hodná a milá. Dnes mi to dalo práci, protože máma o mém předsevzetí nevěděla a několikrát mě ze zvyku provokovala. Například když jsem úplně klidně mluvila, zeptala se, proč se zlobím. Řekla jsem jí potom, že se chci změnit, pokud přestanou štěkat ze všech stran.
Při večeři vešel Walitský a hned ve dveřích se zeptal, jestli jsme viděly paní Sapogenikoffovou. Byly jsme velmi překvapené. Vysvětlil tedy, že u nás byla, že je v Nice. Po večeři jsem se oblékla (šedá sukně, bílý kabátek, zlaté šperky, moc sluší, obličej ujde).
Našly jsme ji v Grand Hôtelu v bílých nedbalkách. Takhle prostá se mi líbí víc než u sebe doma, vystrojená a parádní. Setkání naprosto přátelské. Pak začala vyprávět o svých trápeních. K mámě atd. je velmi upřímná, jako k přítelkyním.
Přivádí ji sem peněžní záležitost. Musí a chce si půjčit peníze, ale když zjistila, že Derwies odjel, je velmi rozmrzelá. Zdá se, že nadělala dluhy a chce to zařídit tak, aby je nemusela přiznat manželovi. Je to podivná domácnost. Paní bydlí v Ženevě s dětmi a s panem Yourkoffem, přítelem, který je nikdy neopouští — je to jako jedna rodina. Manžel za ní jezdí dvakrát do roka. Manželé spolu vycházejí co nejlépe, a dokonce i když jeden jen odchází do města, políbí se. To je jistě velmi hezké, ale... ten pán, jejich přítel – to není čisté. Protože se chtěla svěřit s věcmi, které jsme neměly slyšet, poslala nás — či spíše máma nás poslala — procházet se na chodbu. Nudila jsem se, a abych se pobavila, vložila jsem do jedné botičky dva sous a kvitanci; ty botičky stály u dveří. Chtěla bych vědět, co si o tom pomyslí.
Vrátily jsme se do pokoje a máma nám řekla, abychom šly domů, protože paní Sapogenikoffová měla co vyprávět — samé hrůzy. Nejdřív jsem chtěla vrátit paní de Mouzay ubrousek. Dlouho jsem klepala na dveře, až přišla paní de Mouzay — vstala z postele. Ach! Jak byla směšná! Tak maličká, kulatá jako jablíčko. Tisíckrát jsem se omluvila, její dcera odešla venčit psy. Odcházela jsem, když se vracela. Zůstala jsem ještě minutu nebo dvě. Doma. Máma atd. se ještě nevrátily, je skoro jedenáct.
Všechna trápení paní Sapogenikoffové způsobuje jakási Tolstoyová, kterou má v Ženevě — paní Richardová. Ta potvora poslala anonymní dopisy všem dodavatelům, že jim nezaplatí. Paní Sapogenikoffová musela zastavit diamanty. A teď jí vyhrožují, že jí je nevrátí. Shání peníze.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I have improved“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „affatto“. ↩