Středa 11. června 1873

Cítím se veselejší — snad díky mé modlitbě? Neodvažuji se v to doufat. Všichni se šli koupat, měli se potkat s Danilovou a společností. Zůstala jsem. K obědu přivedla paní Danilová pana Chalkionova, kterého u ní jeho matka nechala, aby se léčil. Nemohu o něm nic říci, vidím ho poprvé. Ošklivý chlapec, prostý — neříkám víc — jako všichni chlapci. Nemám ráda společnost tohoto druhu. Tatínek ho vzal do našeho ateliéru na prohlídku; občas předstíral znalecký výraz. Říkají, že dobře maluje.
Pak jsme jely do vily Audiffret. Ta vila nám vyhovuje — není příliš elegantní, ale pohodlná, slušná, a to je hodně. K tomu celkem levná. Bude tam kroket. Dovezly jsme toho mladíka domů (k paní Danilové), pak mámu a tetu na nádraží. S Dinou jsem šla vyzvednout svůj slunečník; je velmi hezký, přesně takový, jaký jsem chtěla, jsem spokojená. Pak domů pro tatínka a Markevičovou. Projely jsme se a šly k Rumpelmayerovi na zmrzlinu; propustily jsme kočár, tatínek šel domů.
Na zpáteční cestu jsme si vzaly fiakr — nevypadaly jsme v tom fiakru zrovna skvěle: tři a pes Prater na sedadle. Tak jsme potkaly Richarda. Dnes jsem měla zkoušku korzetu a modré šaty od Audové — šije výborně, nemusím jí nic říkat jako jiným, sama dodá všechny nuance střihu, ten zvláštní styl, který jiným nedokážu vysvětlit.
Jsem mnohem veselejší, cítím se lehčeji. Díky, můj Bože!