Čtvrtek 12. června 1873

Dnes jsem dobře pracovala, jsem celý den spokojená a hrdá na své chování. Nebyl jediný den přílišného vedra; dnes trochu pršelo, den je rozkošný, trochu šedý, ale chybí ta svěžest, jaká je na severu po letním dešti.
Včera ve vlaku oslovil mámu a tetu jakýsi Rus, mluvil s nimi velmi podivným způsobem a dnes se představil. Podle jeho včerejšího rozhovoru s mámou to musí být špatný člověk. Vychloubá se, říká podivné věci. Je to buď člen tajné policie, nebo špión Třetího oddělení, nebo jeden z těch Něčajevů. Je podivný a odpuzuje mě. To nejpodivnější na světě je, že přišel následován chlapcem nesoucím zákusky a ještě nevím co. Máma nemá dost pevnou povahu, aby někoho usadila, a vzala to se smíchem. Má tu slabost — příliš nerozlišuje, s kým mluví ve vlaku, u rulety. Já bych nikdy nenavázala rozhovor s neznámým. Jsem jako Angličané, ostatně nemusí být člověk Angličan, aby jednal s rozumem. Ten člověk zůstává strašně dlouho, to mě dráždí, beru si vše k srdci a to mi velmi škodí. A vrchol mé hrůzy! To je příliš — odvážejí ho v našem kočáře!!! Člověka, kterého vidí poprvé. A tak podivného! Sami ho podezřívají, že je nějaký zrádce, špión nebo něco horšího, a nemají sílu se ho zbavit. Budou toho litovat! Je to nebezpečný člověk! Způsobí nám nepříjemnosti! Ach! Bože, kolik musím trpět kvůli slabosti, dobrotě a důvěřivosti mé mámy!-!!!?!!!!!
Jely jsme do vily Audiffret, ale žádají sedm tisíc franků — za tu cenu se dá mít byt na Promenádě. Takže zase nic! (Cestovní šaty.)
Po obědě jsem šla mluvit s vévodkyní — chtěly jsme mít ten byt ještě na měsíc. Nemůže. U oběda jsme mluvily o sňatku, o citech atd. Říkala jsem, že poctivá dívka nemůže milovat ženatého muže, a to je mé přesvědčení; nikdy v životě mě nenapadne, že by se mi mohl líbit ženatý muž — like, ano, love nikdy. Markevičová říkala, že je to jedno. Je to žena bez zásad, ťulpas. Tak jí říkám: Jestli se vám bude líbit kočí, budete ho milovat?
(To když říkala, že člověk může milovat kohokoliv.)
— Ano! Zajisté, pokud se mi zalíbí.
Byla jsem za ni trochu v rozpacích. Pro mě muži pod mým postavením neexistují. Nejsou to muži, ale stroje, které nám slouží. Markevičová říká:
— Pro tebe není nic, pokud to není vévoda!
Na ta slova, ze strachu, že zrudnu, jsem vstala, abych ji uhodila ubrouskem, a říkala jsem jí:
Mlč, Solominko, jsi hloupá! Opravdu hloupá!
Máma a teta se na to dívaly a usmívaly se shovívavě. Tuší.
Večer u Howardových. Našly jsme tam Giněvovy. Dcera je velmi milá, podává ruku velmi upřímně. Myslím, že mluví jen anglicky; prohodily jsme pár slov. Odešly.
Howardovy se daly do vyprávění o Butovských a jejich chlapcích — favoritech, jak jim říkají. Každá má jednoho či několik favoritů, dopisy, tajemství atd. atd. To jsou ale pořádné drbny, ta Lise a Aggie — chlapci také, ale ustupují dívkám. Pan a paní Howardovi a Hélène přijíždějí v sobotu. Butovské a malá Skarjatinová jsou velmi komické se svými láskami a chlapci a favority. Jaká hrůza! Nina Bellotti má za favorita — a koho? Svého plavčíka! To je strašné!
Jak bych chtěla jet do Vídně! Ach! Nechte mě tam jet! Bože, učiňte to!

Poznámky

Líbit se — ano, milovat — nikdy. (angl.)