Středa 4. června 1873

Je za dvacet minut sedm. Dávám se do psaní, protože jsem měla strašný sen: byli jsme v domě, který neznám, když se najednou já nebo někdo jiný — nevzpomínám si — podívá z okna a vidím slunce, jak se zvětšuje, zvětšuje a pokrývá skoro polovinu oblohy. Ale není zářivé a nehřeje. Pak se rozdělí, čtvrtina zmizí, zbytek začne rotovat a měnit barvu. Jsme vyděšeni. Pak se zpola zakryje mrakem. Pak se zastaví a jsme tím ještě víc zhrozeni. Všichni křičí:
Slunce se zastavilo!!
Jako by jeho přirozenou polohou bylo otáčet se. Zůstalo pár minut nehybné a obrovské, ale bledé. Pak celá země zpodivněla. Ne že by se zatřásla — nedovedu vyjádřit, co to bylo, to se nevejde do toho, co vidíme každý den. Pro to, čemu nerozumíme, nejsou slova. Pak se zas začalo otáčet jako dvě kola jedno v druhém — to jest jasné slunce chvílemi zakrýval mrak stejně kulatý jako ono.
Byl všeobecný zmatek. Říkala jsem si, jestli to není konec světa. Ale chtěla jsem věřit, že je to jen na chvíli.
Máma nebyla s námi, přijela v jakémsi omnibusu a vypadala, že se nebojí. Vše bylo podivné. I ten omnibus nebyl jako obvykle. Pak jsem si začala prohlížet šaty, jako by se mělo vracet. Zabalily jsme věci do malého kufru. Ale v tu chvíli to začne znovu. Je to jistě konec světa. Ale ptám se, jak mi o tom Bůh nic neřekl? A že nejsem hodna dožít se toho dne živá?
Všichni se bojí. Nakonec nasedáme s mámou do kočáru a vracíme se nevím kam.
V celé té scéně jsem viděla různé postavy, mnoho lidí z Promenády atd.
Co ten sen znamená? Seslal mi ho Bůh, aby mě varoval před nějakou velkou událostí, nebo jsou to prostě nervy?
Ten sen si pamatuji dost dobře. Všude bylo nebe tmavé s hvězdami, takže slunce nevypadalo zrovna jasné, spíš jako v pět ráno. Pak nakonec zcela zmizelo. Co dělat bez slunce? Svět skončí! Pak se děly podivné věci. Nedovedu je popsat, protože nic podobného neexistuje. Neznám slova pro to, co jsem viděla — je to nadpřirozené.
Odpoledne jsem vyšla s mámou a Dinou podívat se na byty. Rubioni nám vyhovuje nejlépe — dá se tam postavit kroket. Rodina, co tam bydlela předtím, měla kroket (fialové šaty). Celé ty dny je strašné počasí. Poprvé v životě vidím takový vítr. Vítr smíšený s pískem vše unáší, vše kácí. Je děsný! Není čím dýchat a vítr pálí. Večer v sedm jsme vyšly znovu, vítr trochu zeslábl. Šly jsme k Howardovým. Byli nadšeni, že nás vidí — nekonečné polibky. Jsou přece jen okouzlující. Líbaly mi ruce, byla jsem v rozpacích. Vyprávěla jsem příhodu se slečnou Collignon. Zpočátku byla okouzlující, dokonalost. Pak vynechávala hodiny atd. atd. a finále. Divily se, že jsem tak klidná. Lise mi řekla:
„Je tak hodná, tak hodná a milá!!“
„Ale drahá! Vidíte ji v salonu, nevíte, jaká je doma. Tady jste velmi hodná, a třeba jste doma ďábel – třeba rozbíjíte okna?“
„I já – kdo ví, jaká jsem ve své ložnici? Třeba fúrie? Třeba vyvádím jako čert?“
Dobře jsme se pobavili. Friedlanderovi jsou tu. Paní Howardová je pozvala, aby ve vile zůstali, dokud bude pryč. Pan Friedlander slíbil anglickou vychovatelku. Ach! Jen ať je dobrá. Když jsem se vrátila, bylo půl desáté.
Celé ty dny zabírá ta záležitost. Georges nechce přijet, a na něm závisí vše. Bez něj nelze nic dělat. Kdyby přijel, dělalo by to zázraky. Podvody té ženy by se odhalily a my bychom byli očištěni.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „horror-struck“. ↩