Úterý 3. června 1873

Dokud nebudu mít vychovatelku a učitele, rozhodla jsem se pokračovat ve studiích — nic nového se neučit, ale opakovat naučené, po pořádku, podle studijního plánu.
Není to rozumné rozhodnutí, Hamiltone? Odpustíš mi, že ti říkám ty. Ale dovolí-li Bůh, abys jednou četl tento deník, budu ti moci tykat, neboť číst ho bude jen můj manžel.
Jak bych chtěla o něm snít! Od té doby, co ho miluji, se mi o něm zdálo jen třikrát nebo čtyřikrát — to je opravdu příliš málo. Dnes v noci se mi zdálo, že jak se dívám z [Škrtnuto: fenêtre] okna na ulici de France, vidím procházet Boreela v loupežnickém klobouku z karnevalu a vejít do uličky mezi Acqua Vivu a Lyons. Divila jsem se, proč přijel v létě. Poznal mě a vypadal rovněž překvapeně a spokojeně.
Nebylo by lepší snít o Hamiltonovi? Na toho druhého jsem vůbec nemyslela od chvíle, co jsem slíbila, že o něm nebudu mluvit ani myslet — už o něm vůbec nemluvím ani nemyslím. A sním o něm!
Mohlo by se zdát, že se mi stále líbí, ale ne, ne, ne! Stálo mě to bezpochyby úsilí ho opustit, neboť se mi dost líbil, ale to líbení není nic proti lásce, [Škrtnuto: kterou chovám] kterou miluji Hamiltona — to jest ten druhý se mi jen líbil, a tohoto miluji. Teprve teď věřím panu Barnolovi, který říká, že se nám nikdy nezdá o tom, o kom chceme snít. A čím více někoho milujeme, tím méně si dokážeme vzpomenout na jeho tvář. Přesto to poslední není pravda. Několikrát se mi zjevil před očima, ale tak živě! Zvlášť v ruském kostele na Velký pátek se mi zdálo, že tam opravdu je. Měl dokonce ten uctivý výraz, jaký má člověk, když se blíží k plašťanici. Vystupoval po schodech a čekal, až paní, která líbala plašťanici, skončí, s rukou připravenou pokřižovat se. Jakou hloupou fantazii mám!
Opět jsme se šly dívat na byty. A stále nic. Přece se ale musíme rozhodnout.
Večer jsme seděly spolu v salonu a nedělaly nic. A konverzace se bezpochyby stočila na společnost. Dožadovala jsem se společenských večerů, máma je odmítala. Nemá ráda společnost, a já ano. Mělo by se myslet i na mě. Je pravda, že je jiných starostí dost, když se vede proces a všemožné nepříjemnosti, ale to přece nemůže překážet do takové míry.
Ta Markevičová mě obtěžuje — když začnu mluvit o společnosti, o večírcích atd., přiběhne a zvolá:
— Ale neboj se ničeho, večírky nepotřebuješ, já ti najdu vévodu — půjdu všude a najdu ti ho za každou cenu!
Neví, kterého chci. Asi před měsícem jsem se modlila k Bohu, ona seděla u mého zrcadla a bavila se tím, že mě vyrušovala z modlitby a ptala se, za co se modlím. Pak řekla:
— Ach! Já vím, prosíš o vévodu, ach! já vím, je to vévoda. — Není to nějaký vévoda, ale ten vévoda, za kterého se modlím.
Bezpochyby mám ráda titul, ale víc mám ráda toho, koho miluji. Kdyby byl Lambertye vévoda a Hamilton pouhý pán, neváhala bych. Není to moje vina, že miluji muže titulovaného a bohatého. Je to pro mě velké štěstí, že je tím, čím je, neboť ať by byl kýmkoli, milovala bych ho stejně.
Kéž by mi Bůh chtěl pomoci.
Markevičová nenechá uběhnout hodinu, aniž by řekla vévoda nebo vévodkyně — dnes dokonce teta řekla malá vévodkyně.