Úterý 3. června 1873

Dokud nebudu mít vychovatelku a učitele, rozhodla jsem se pokračovat ve studiích — nic nového se neučit, ale opakovat naučené, po pořádku, podle studijního plánu.
Není to rozumné rozhodnutí, Hamiltone? Odpustíš mi, že ti říkám ty. Ale dovolí-li Bůh, abys jednou četl tento deník, budu ti moci tykat, neboť číst ho bude jen můj manžel.
Jak bych chtěla o něm snít! Od té doby, co ho miluji, se mi o něm zdálo jen třikrát nebo čtyřikrát — to je opravdu příliš málo. Dnes v noci se mi zdálo, že jak se dívám z fenêtre okna na ulici de France, vidím procházet Boreela v loupežnickém klobouku z karnevalu a vejít do uličky mezi Acqua Vivu a Lyons. Divila jsem se, proč přijel v létě. Poznal mě a vypadal rovněž překvapeně a spokojeně.
Nebylo by lepší snít o Hamiltonovi? Na toho druhého jsem vůbec nemyslela od chvíle, co jsem slíbila, že o něm nebudu mluvit ani myslet — už o něm vůbec nemluvím ani nemyslím. A sním o něm!
Mohlo by se zdát, že se mi stále líbí, ale ne, ne, ne! Vzdát se ho mě sice stálo úsilí, neboť se mi dost líbil, ale to líbení není nic proti lásce, kterou chovám kterou miluji Hamiltona — to jest ten druhý se mi jen líbil, a tohoto miluji. Teprve teď věřím panu Barnolovi, který říká, že se nám nikdy nezdá o tom, o kom chceme snít. A čím více někoho milujeme, tím méně si dokážeme vzpomenout na jeho tvář. Přesto to poslední není pravda. Několikrát se mi zjevil před očima, ale tak živě! Zvlášť v ruském kostele na Velký pátek se mi zdálo, že tam opravdu je. Měl dokonce ten uctivý výraz, jaký má člověk, když se blíží k plašťanici. Vystupoval po schodech a s rukou připravenou pokřižovat se čekal, až paní, která líbala plašťanici, skončí. Jakou hloupou fantazii mám!
Opět jsme se šly dívat na byty. A stále nic. A přitom bychom se už měly rozhodnout.
Večer jsme seděly spolu v salonu a nedělaly nic. A hovor se samozřejmě stočil na společnost. Dožadovala jsem se společenských večerů, máma je odmítala. Nemá ráda společnost, a já ano. Mělo by se myslet i na mě. Je pravda, že je jiných starostí dost, když člověk vede proces a má všemožné nepříjemnosti, ale to přece nemůže překážet do takové míry.
Ta Markevitchová mě otravuje — když začnu mluvit o společnosti, o večírcích atd., přiběhne a zvolá:
„Ale neboj se ničeho, večírky nepotřebuješ, já ti najdu vévodu – půjdu všude a najdu ti ho za každou cenu!“
Neví, kterého chci. Asi před měsícem jsem se modlila k Bohu, ona seděla u mého zrcadla a bavila se tím, že mě vyrušovala z modlitby a ptala se, za co se modlím. Pak řekla:
„Ach! Já vím, prosíš o vévodu, ach! já vím, je to vévoda.“ – Není to nějaký vévoda, ale ten vévoda, za kterého se modlím.
Jistě, titul mám ráda, ale ještě radši mám toho, koho miluji. Kdyby byl Lambertye vévoda a Hamilton pouhý pán, neváhala bych. Není to moje vina, že miluji muže titulovaného a bohatého. Je to pro mě velké štěstí, že je tím, čím je, neboť ať by byl kýmkoli, milovala bych ho stejně.
Kéž by mi Bůh chtěl pomoci.
Markevitchová nenechá uběhnout hodinu, aniž by řekla vévoda nebo vévodkyně — dnes dokonce teta řekla „malá vévodkyně“.

Poznámky

Pozn. překl.: Plašťanice (rusky plaščanica, u Marie plachtchanitsa) – vyšívané plátno s obrazem mrtvého Krista, které se v pravoslavných chrámech vystavuje na Velký pátek; věřící k němu přistupují a líbají je. ↩