Sobota 24. května 1873

Na oběd k Sapogenikovým v půl druhé (režné šaty, vlasy napůl rozpuštěné, napůl vyčesané, dobré) — v jedenáct do města s Paulem hledat cylindry k
lampy pro někoho v Nice a koupit knihu, kterou jsem ztratila. Prošly jsme celé město, protože jsme ty cylindry nemohly najít, a musely jsme je hledat všude. Nakonec jsme je našly, i tu knihu. Tolik se na mě dívali! Opravdu, jako bych byla medvěd nebo nevím co. Zas nevím proč. Není to tím, že bych byla směšná, to nejsem; a neodvažuji se říci, že je to proto, že jsem... hezká... Ach! Ne. To neříkám. U Sapogenikových při obědě. Pak několik partií kroketu. Ale nedovedu říci, co to je, jen mi tam není volně a nemohu se spřátelit s těmi dívkami.
Když v pět přišla máma (odešla po obědě do hotelu dodělat záležitost s Krumlingem), velice se mi ulevilo, že odcházíme; navíc jsem chtěla koupit kroket, který jsme ráno viděly s Paulem — je to nádherná sada z Londýna. Boydovi měli takovou hru v Badenu.
Šly jsme s mámou a koupily ho. Měla jsem velkou radost. Po večeři u table d'hôte (ta první nestála za mnoho) jsme šly všechny tři na procházku a já koupila dva míče — tak moc mě to teď přitahuje, budu jako malé dítě.
V osm přišel pan Yourkoff s Alexisem a Cimou, tím chlapcem, co u nich bydlí, aby s námi šli do cirkusu.
Cestou jsem se trochu vzpamatovala a vrátila se mi dobrá nálada. Mluvila jsem s chlapci. Ten Cima na mě vrhal pohledy a já se tomu v duchu smála. Sedli jsme si do první řady, místa byla zamluvená (ach! Máma a Paul si povídají a já nemohu psát, píšu hloupě). Představení bylo překrásné, zvlášť akrobat dělal nadpřirozené věci.
Při odchodu mě máma představila dcerám paní Kanchine. Když jsem vstoupila do cirkusu, jedna z nich, ta starší, mě bedlivě prohlížela. Můj příchod vzbudil celkově velký rozruch, zvlášť proto, že jsem tu úplně nová, a proto, že se procházím po ulicích — ženevskou společnost totiž na ulici nepotkáte, a kdybyste nevěděli, že existuje, mohli byste si myslet, že v Ženevě nejsou než kuchařky, dělnice v halenách atd. atd.
Tady jsou děti jako v Badenu — chlapci se dvoří dívkám atd. atd. atd. Kdybych tu zůstala, měla bych hodně starostí, protože já za nikým neběhám a chovám se velmi hrdě. Celkem mě to docela baví a v Ženevě by se mi líbilo, ale je naprosto nutné znát všechny — jinak je to hrob. Nežije se na ulici jako v Nice, Badenu atd. atd., ale doma. Ach! V cirkuse jsem viděla pána, kterého jsme celou minulou zimu považovaly za staršího Audiffreta; Yourkoff ho zná, je to hrabě Grimau. Cestou zpět v kočáře jsem se s Yourkoffem přela ohledně
střelby na holuby. Předváděl zásady morálky a nevím čeho ještě, a já chtěla dokázat opak. Byla jsem dobře naložená, a cením si toho tím více, že je to u mě teď vzácnější. Představuji si všechny ty komické hádky s Marií Sapogenikovou, které by nastaly kvůli chlapcům, co by se mi dvořili. Kdybych tu zůstala ještě, Cima..... ale to je jedno. Paulův kamarád mu řekl, že jsem
krásná (hlupák jeden).
Kdo by toto četl, myslel by si, že mám hlavu plnou těch hloupostí a že to myslím vážně. Zaznamenávám si to, abych se tomu později smála. Nejsem z těch dívek, co se do chlapců zblázní, ne. Ráda bych si nechala dvořit, ach! ano! ale nikdy stisk ruky ani (chraň Bůh) polibek. Zůstávám vždy chladná, to jest jsem taková, jaká jsem, neboť to prostě nemohu brát vážně. A tím více mě budou vyhledávat. Dívky, které se chlapcům věší na krk, za nic nestojí. Jediná vážná věc mě zaměstnává: vévoda z Hamiltonu. Jestli jednou tento deník přečte, uvidí mě celou, takovou, jaká jsem sama před sebou. Uvidí, že nejsem jako všichni ostatní, že ho miluji, že všechny mé myšlenky jsou vážné, že se nezabývám hloupostmi jako ostatní. Ve všem, co dělám, kamkoli jdu, myslím jen na něj. Dříve jsem se uměla bavit, teď, uprostřed všech zábav, mě pronásleduje jediná touha: vidět ho, mít ho blízko sebe. Stále si říkám: „Ach! Kdyby tu byl!" Miluji ho, Bože! Snažně Tě prosím, učiň, aby mě miloval.