Pátek 23. května 1873

V jedenáct hodin ráno jsme dorazily do Ženevy, a když jsem uviděla katedrálu, kterou jsem loni kreslila v plenéru, byla jsem nadšená. Oči mi zářily a tvář mi oživla. Z nádraží jsme vzaly kočár a jely přímo do školy, kde je Paul. Konečně jsme tam byly. Čekala jsem v salonu, když jsem v předpokoji zaslechla hluboký hlas a nějaký mladík tak sedmnáctiletý vyskočil do kočáru, kde čekala máma.
Byl to Paul, velký kluk, s hnědými kadeřemi na ramenou — v tom účesu byl tak ošklivý, že jsem se na něj nemohla dívat, dokud jsme nepřišly do hotelu a on se neostříhal, zatímco jsem se koupala. Když se vrátil do pokoje, byl úplně jiný — byl to ten chlapec, kterého jsem opustila před rokem, jen velmi vyrostl. Ach! Co dokáže účes. Je mu teprve třináct a půl a vypadá na sedmnáct nebo víc. Hlas má velmi hrubý, až nepříjemný, tak změněný, že ho vůbec nepoznávám; jako by v Paulovi byl hlas někoho jiného a jeho vlastní zmizel. Snídali jsme v hotelu; oblékla jsem se (režné šaty, mušketýrský klobouk, unavená, ale dobré) a pak jsme šli pěšky k Sapogenikovým — máma, Paul a já. Nebyla doma, děti byly samy. Marie je stejně malá jako dřív, Olga trochu vyrostla. Nemám ráda takový druh dívek — tajnůstky, psaníčka, znamení, vzdechy, pohledy s chlapci. Bydlí u nich jeden chlapec.
Hrály jsme kroket. Velmi mě to bavilo, protože jsme všechny dobře hrály; trochu jsem odvykla, a zpočátku jsem hrála dost neobratně, ale po chvíli už to bylo lepší. Pak přišla paní Sapogeniková a po ní pan Yourkoff. Strašně mě bolela hlava, skoro jsem nemohla mluvit a odpovídat na vtipy. Sotva jsem rozuměla, co říkají. Pak domů. Přišel klenotník Krumling kvůli té záležitosti. Hádali se, počítali, po odčítání, dělení, násobení atd. atd. atd. nevyřešili nic, protože máma byla velmi netrpělivá a nechtěla poslouchat, co říká. Pak naštěstí přišel pan Yourkoff, jako záchrana. I on, poté co několikrát ztratil trpělivost, nakonec je (mámu a Krumlinga) přiměl k dohodě.
Jsem opravdu velmi ráda, že je to za námi.
Cestou ze školy byl kočár napůl zavřený. Na ulici de Corraterie vidím pana Grose — ach! Byla jsem tak překvapená a udivená, vydala jsem hloupý výkřik, jak vždycky, když potkám někoho, koho jsem viděla jinde. Neviděl nás — bude jistě rád, že nás uvidí. Jak jsem hloupá! Ten Gros je pro mě ten poslední z posledních, pouhý — ani nevím co, muž, kterého jsem jen zahlédla na ulici a k němuž necítím nejmenší náklonnost, a přece jsem ráda (jen ráda ovšem, neboť vždy používám tak přehnané výrazy), že ho potkávám. Teď sedíme v pokoji, je půl dvanácté — já, Paul a máma, a přemýšlíme, čím Paul bude a jaké povolání si zvolí. K mému velkému zklamání jsme nešli do Hôtelu de la Métropole, ale do Hôtelu de la Couronne. Tolik jsem chtěla do Métropole.