Pondělí 28. dubna

Málo slunce, zima. Na promenádě (vikuní šaty, ale nesluší), skoro nikdo, ale lepší společnost, žádní odporní Nicejci. Audiffret na koni, vidět ho je událost, nikdo tu není. Když si člověk pomyslí, jací jsou na světě ničemové! Starý Audiffret odmítá zaplatit paní Mortierové za dva roky a tvrdí, že si nikdy nic nevzal. To je hanebnost se šlechtickým „de“ u jména, to bolí, když člověk slyší takové věci. Ale možná to tak není.
Před dvěma dny odjeli Galvovi. Byla jsem vybrat střih na šedý batist v obchodě, kde mi šili poslední šaty, zítra koupím výšivku. Doufám, že pojedeme na výstavu do Vídně, alespoň já, s někým. Včera a dnes se nám se slečnou Collignon zdálo totéž — včera, že jsme zachraňovaly někoho z vody, dnes, že konec světa má přijít asi za deset let a my všechny jsme ho oplakávaly. Jak je to zvláštní!
Paní Savelieffová a paní Pattonová měly obě tentýž sen: že je třeba se zeptat velkokněžny Konstantinové, co dělat, aby se paní Savelieffová uzdravila, a paní Savelieffové se ještě zdálo, že velkokněžna řekla, že je třeba ji masírovat. Když se paní Pattonová, ohromená takovým snem, šla k velkokněžně zeptat, ta jí řekla, že je třeba masírovat. Je to tak zvláštní, že se z toho nemohu vzpamatovat, čtyři tak mimořádné sny! Já a slečna Collignon sníme dvě noci po sobě totéž, a paní Pattonová a Savelieffová zase sní (dva sny) totéž. Je to tak zvláštní! Kdybych se nechala unést, uvěřila bych, že přichází konec světa. Ne, ne, co se snů těch dam týče, nevěřím na nic pohádkového, ale že to seslal Bůh! Tomu věřím pevně.
Jak to bylo zvláštní, když se mi v předvečer jeho příjezdu zdálo, že jsem s Gioiou, jím a dvěma z Gioiiných dětí v kočáře. Pamatuji si jeho profil dokonale. A právě nazítří, když jsme odbočovali za roh veřejné zahrady, slečna Collignon řekla: „Tamhle je vévoda z Hamiltonu.“
Říkala to zcela klidně, ale co jí na tom koneckonců záleželo? Rychle jsem se otočila, v první chvíli jsem nechtěla věřit vlastním očím, ale pak jsem poznala ten profil ze snu. Byl pěšky, hovořil s dámami na promenádě.
Takové jsou ty sny:
(Ve skutečnosti) Velkokněžna poslala svou dvorní dámu k paní Pattonové, aby jí řekla, že se jí zdálo, že jediný lék na uzdravení její matky je masáž. Paní Pattonová jde k matce, která jí říká, že se jí zdálo, že jediná, kdo ví, jak ji vyléčit, je velkokněžna. Tak paní Pattonová vyprávěla, co velkokněžna řekla.
Večer jsem s mámou mluvila o svém sňatku a říkala jsem, že v Nice není nic. Tak mi řekla, že v Nice je, a že starý Hamilton chtěl opustit svou rodinu, aby se oženil s Ruskou. Hodně se o něm mluvilo.
na okraji
Mluvila jsem o vévodovi schválně špatně, jinak o něm nemohu před ostatními mluvit.
Řekla jsem:
„Kvůli němu se ztratilo i vévodství i všechno ve víně a ve vodce,“ pak jsem řekla:
„Jaký ten starý, zrzavý, tlustý!“ – to o otci. Máma říká:
„Ne, říká se, že otec byl velmi hezký a nepodobal se svým dětem.“ Strašně moc jsem chtěla říct, co si myslím o jeho synovi. Pak máma řekla:
„Tenhle promrhal všechno opilstvím a kvůli Gioii.“ Zrudla jsem jen trochu a potají.
na okraji
Psala jsem drobně, protože jsem měla vrtoch šetřit sešity.
Říkaly, že budu mít titul. Vyjádřila jsem své názory na život muže a ženy v manželství jasně a otevřeně. Pochopily mě a daly mi za pravdu. Byly tam jen máma a Markevitchová, mluvilo se o Hamiltonových. Řekla jsem, že i tohohle jednou najdou mrtvého v nějaké kavárně.
Máma říkala, že na tom není nic špatného, že jeho otec takhle umřel, že se to mužům stává. Markevitchová dokonce řekla, že bude-li on (totiž můj manžel) vévoda, nebude si cenit toho, že umím vařit brambory. Řekla to proto, že máma kázala o domácím životě. Někdo řekne, že jsem hloupá, když se nadouvám všemi těmi dohady o vévodovi, knížeti atd. atd. Matka si vždycky myslí, že její dcera je nejkrásnější. Ale opravdu, když jsme o něm mluvily, když skoro zaznělo, že si ho mohu vzít, zdá se mi, že je to možné, a modlila jsem se tak vroucně. Zdá se mi, že se Bůh nade mnou smiluje. Že budu vévodkyní z Hamiltonu.
Mluvilo se o urozenosti jeho rodu, který je dokonce královský.
Ale zdá se mi, že se s ním příští rok seznámím. Dnes večer jsem plná naděje. To mě tak roznítil ten rozhovor, ach! kdyby to bylo možné!