Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 27. dubna 1873

Zima jako v zimě. V kostele (modré šaty), veliká zima, jako v zimě.
Pak na koncert (celé černé sametové šaty, Dinin klobouk, rozpuštěné vlasy, velmi dobře), plno nicejského lidu. Večer v opeře „La Favorita" od Donizettiho, s paní Gallettiovou. Šli jsme bez lóže, ale jednu jsme zabrali při vstupu (růžové šaty, učesala jsem se po vzoru Allarda, celkem dobře, velmi dobře). Divadlo opět plné, nicejský lid, jaké svinstvo! Gallettiová zpívá velmi dobře, celkem jsem spokojená. Poprvé vidím „La Favorite".
Po návratu jsme zastihli mámu, která je nemocná od vpádu Tolsté, velmi špatně, v naší nepřítomnosti měla záchvat, je jako rozmarné a tvrdohlavé dítě;dráždí všechny tím, že nechce dělat nic z toho, co říká Walitský, dělá to naschvál, říká nesmysly. Kdyby věděla, jak mi ubližuje! Nedovedu, jak jsem už řekla, vyjádřit své city, jde-li o mou matku, neboť je to nad veškerý popis. Umírám při pouhé myšlence, že bych ji mohla ztratit!
Chtěla jsem něco říct, ale ona mi to vyhnala z hlavy, a pak, nevím, jak budu mluvit o Hamiltonovi nebo Boreelovi po tak vážném tématu. Vzpomněla jsem si na Boreela a řekla jsem si, že jsem ho milovala opravdově, upřímnou láskou, ne kvůli jeho okolí; ostatně nebyl vůbec skvělý, když jsem ho milovala, byla to nezištná láska, která mohla trvat navždy, kdyby toho uměl využít. Jednoho dne toho bude litovat, neboť jsem pro něj ztracena navždy. Nemá pravdu, protože to opakuji znovu, to je důkaz mé nezištnosti, milovala jsem ho, když vůbec nebyl skvělý, je pravda, byl to baron Finot s pěti dostihovými koňmi, ach! jak se pomlouvám! Milovala jsem ho dlouho, aniž bych věděla, kdo je, teprve o několik měsíců později mi řekli, že je baron, jeho pes k nám často chodil a sledoval nás na ulici, na obojku jsme si přečetli „M. Robert Boreel".
Ale jelikož nám řekli, že je baron, uvěřila jsem poslednímu tím snáze, neboť mi to dovolovalo ho milovat navždy, škádlili jsme slečnu Collignon s Boreelem. Po jeho odjezdu jsem se dozvěděla, kdo je. Tehdy jsem pomyslela na vévodu, ale když se vrátil, má láska k němu zesílila ze všech nejvíce. Ale neuměl toho využít, ani se nenechal představit, choval se jako lump, přiváděl mě k zuřivosti! Ale když konečně přišel vévoda, zmizel, rozplynul se, přestal existovat, ten druhý byl vším. Tehdy jsem uviděla, koho opravdu miluji! Byl to His Grace the Duke of Hamilton.
Dnes večer v divadle tu byl se mnou, ostatně mě nikdy neopouští, je mi stále před očima. Představila jsem si dva obrazy. Jeden, já v pozadí lóže, zatímco se zpívají nádherné árie, a Boreel vedle mě, drží mě za ruku; druhý, totéž, ale místo Boreela vévoda. První mi byl lhostejný, ale ten druhý, opravdu jsem věřila, že cítím jeho ruku v mé, mluvil ke mně potichu, dotýkal se mé ruky svými rty.... Srdce mi zabušilo, zrudla jsem a vzpomněla si, že jsem v divadle, že se na mě dívají, že jsem nesměla vypadat, jako bych snila. Totéž se mi stalo dnes na koncertě, chtěla jsem se oddat svým snům, lehnout si v kočáře, ale zase ten svět, co se na nás dívá! Ach! Bože, dej mi vévodu! Zbožňuji ho! Je stále přede mnou, má myšlenka je stále s ním! Chraň ho, Bože, přede všemi nebezpečími.
[Dvě stránky vytrženy a nahrazeny dvěma listy s následujícím textem: Už dávno jsem vévodu viděla naposledy, divím se. Čím vyplním zbytek, když ho už neuvidím. Četla jsem dobu, kdy jsem ho vídala, a budu ji číst znovu, zdá se mi, že jsem nečetla, že ho ještě uvidím.
Je hloupé a pobuřující, že jsem tehdy tak špatně psala! Ten den, to dopoledne spíše, si ho pamatuji do nejmenších podrobností, a tehdy jsem řekla tak málo a tak hloupě! Ubožačko? To si nikdy neodpustím.
Při čtení stále čekám a divím se, že doba, kdy jsem ho vídala, je tak bídně popsána. Stále mi připadá, že jsem nepřečetla vše. Je to ubohé a ošklivé a neúplné.]

Poznámky

Pozn. překl.: Anglicky: „Jeho Milost vévoda z Hamiltonu" — Mariino slavnostní anglické vyhlášení, proto ponecháno v originále. ↩