Pátek 25. dubna 1873

Velmi silný vítr, prach. Opravdu se nemohu vzpamatovat z drzosti Tolstoyové.
Přinesli mi nové šaty, hezké. Na promenádu (černé šaty, vikuní). Nevím, jestli je to nedostatek lidí, nebo má přirozená melancholie, co mě svírá.
Tak se nudím, nemohu se pořádně učit, chvílemi bych chtěla plakat. Pronásleduje mě strach, že zůstaneme v Nice. A i kdybychom zůstali, co na tom záleží? Aspoň mi nebude nic tolik přerušovat studium. Opravdu nedokážu říct, jestli chci jet, nebo zůstat. Zůstat: smutek, nuda. Jet: výdaje, přerušení studií. Není to tak strašné, přeruší-li se, za týden se začne znovu a vše je zase v pořádku.
Kvůli okolnostem, záležitostem v Rusku, soudnímu sporu nemůžeme v tuto chvíli opustit Nice. Ach! Bože, učiň, ať přijde den odjezdu! Dřív jsem tolik chtěla zůstat, teď ještě víc toužím Nice opustit, ne na léto, ale navždy.
Musím myslet na své vzdělání, na zpěv, na hudbu, na malířství; a pak, konečně budu velká a bude třeba se vdát, a v Nice za koho? Je tu jen sebranka, zkrachovalci, hráči, nikdo slušný. Ale bojím se, že tu tak hluboce zakořenili, že je bude těžké z Nice vytrhnout! Ach! pomoz mi, Bože!
Zítra jedeme na piknik s Howardovými v deset.
Nesmím se rozčilovat proto, že nemám žádné znamení naděje, že dosáhnu...
Ale můj život je veselí, bohatství, hlučné zábavy, plesy, dostihy, koně, střelby, pikniky, společnost, sláva, popularita. Být známá všude, to, to je můj život a mé štěstí. Sedí v jídelně, klidně si povídají a myslí si, že se učím. Netuší, co se ve mně děje! Nevědí, na co právě teď myslím.
Musím být buď vévodkyní z Hamiltonu (to si přeji nejvíce, neboť Bůh vidí, jak ho miluji), nebo vyhledávaná, známá, ceněná, obletovaná, o níž se mluví, žít uprostřed slavností nejvyšší společnosti, nebo být slavnou na jevišti, ale tato dráha se mi neusmívá jako ta druhá, jistě je lichotivé přijímat holdy z celého světa, od posledního z posledních až po panovníky země! Ale to druhé, to druhé, kde bych měla toho, koho miluji! To je docela něco jiného, a tomu dávám přednost.
Velká dáma, vévodkyně, raději budu ve společnosti než první slavnou osobou světa, neboť pak patřím k jinému světu, ti by mě chránili.
Ne, přitahuje mě život ve velké společnosti, ten si na světě přeji nejvíce.
Ach! odpusť mi, Bože, tak rozhodná slova. Prosím Tě jen, abys mě netrestal za mou troufalost (myšlenky se mi honí hlavou takovou rychlostí!!).
Ne! ne! Pane, jedině Ty mi můžeš dát štěstí. Ach! dej mi ho. Dej mi ho. Úpěnlivě Tě prosím!!!!!!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „spoken of“. ↩