Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 9. dubna 1873

Zataženo, pak déšť. V jedenáct jsem chtěla jít do koupele, ale jak je jejich laskavým zvykem, začali klást překážky a představovat si hrůzy z prostého důvodu, že jsem se chtěla namočit, jak to dělá spousta lidí. Nejdřív řekli, že je zima, což je trochu pravda, pak se vymyslela všemožná neštěstí, a dokonce moje pověst mohla být ohrožena tím, že se ponořím do moře. Po dlouhé a nepříjemné scéně jsem nakonec odešla se slečnou Collignon (vikuňový kabátek, při vycházení špatně, ale za pár minut chůze velmi dobře). Zjistila jsem, že je zima, a poslala zpět Marii, která nesla můj kostým. Udělala jsem to sama od sebe a nechápu, proč si myslí, že mám zájem na tom, abych mrzla, utopila se atd. atd., a že jsem tak bláznivá, že ani nevím, co je to pud self-preservation.
Místo aby mi něco vysvětlili, dokázali mi, že to tak opravdu je, úplně v klidu — začnou se scénami a nářkem, a právě odtud pramení všechny nepříjemnosti. Ale vidím v tom i dobrou stránku a považuji to za seslané Bohem, aby ukázal, jak je špatné takto jednat, a aby mě naučil, jak bych měla jednat se svým mužem a svými dětmi.
Co jsem řekla o dnešní scéně, je bezpochyby přehnané, ale podstata je čistá pravda.
Od jedenácti do dvanácti jsem chodila, došly jsme až k paní Mortierové, a pak zpět; nebylo tam skoro nikoho, jen cestou domů jsem viděla Audiffreta — obvykle se nikdy nedívá a prochází s pohledem upřeným před sebe afektovaným způsobem. Ale já to posuzuji takto: když vás někdo při míjení pozoruje, znamená to, že jste pro něj jako všichni ostatní, ale když vás mine, vůbec se na vás nedívá a dívá se dopředu afektovaně, jak jsem právě řekla (to se netýká tohoto pána, ale mluvím obecně), znamená to, že pro něj něco znamenáte, že vás hledal, a když vás zdaleka zahlédl, chce ukázat, že se na vás nedívá, že si vás nevšímá. Soudím trochu podle sebe. Dělá se to, abychom zaujali.
[Na okraji: Anebo člověk cítí potěšení nebo nelibost, když tu osobu vidí.]
Odpoledne prší a vůbec mě nemrzí, že jsem vyšla ráno; vyjely jsme jen na hodinu v kočáře (stejné šaty, šedý banditský klobouk mé tety, celkem dobře), málo lidí. U Delbecchiho jsem koupila tři sešity na pokračování tohoto deníku.
Dnes ráno jsem ukázala slečně Collignon uhlíře, myslím, a řekla jí: Podívejte, jak ten muž připomíná vévodu z Hamiltonu (je to trochu pravda, zdaleka), ona mi s úsměvem řekla: „To je hloupost atd." Dělá mi nesmírné potěšení vyslovit jeho jméno, ale vidím, že když o tom, koho milujeme, s nikým nemluvíme, láska je silnější, zatímco mluvíme-li o ní neustále (to není můj případ), láska slábne; je to jako lahvička vonné esence — je-li uzavřená, vůně je silná, otevřená — síla se vypaří; právě to činí mou lásku stále silnější, protože o ní nikdy neslyším mluvit ani o ní sama nikdy nemluvím, uchovávám si ji celou pro sebe.
Dnes jsem měla hodinu zeměpisu o Americe a při hledání ostrova mé oči narazily na to kouzelné jméno Hamilton, „Hamiltonův ostrov" v Severním ledovém oceánu. Byla jsem jako zasažená bleskem, necítila jsem pod sebou zem, zdálo se mi, že jsem nevím kde, nevím jak, srdce mi bušilo, byla jsem doslova celá rozrušená. A mohu ještě pochybovat, že ho miluji? (Hodina s Hamiltonem ještě nepřišla, čekám na ni s chvěním.)
Mohu váhat? Ach! ne, ne, miluji ho, zbožňuji ho, on je ten první, koho miluji, neboť jsem necítila tak silné emoce, když jsem milovala Boreela; možná se mi to tak jen zdá, protože to druhé je pryč; mohla bych si to ověřit, kdybych tehdy psala, co cítím, ale psala jsem jen značkami, které nic nedokazují.
Celý den sním o tom, jak by přijel k nám do Ruska na venkov (to je zvláštní fantazie), ranní procházky do lesa, nejrůznější výlety.
Bože, Bože, jak ho miluji — kdyby to věděl! Ale s Boží pomocí se to jednou dozví. Důvěřuji Bohu, modlím se k Němu a On mi dá; dal mi všechno, co jsem dosud mohla mít, proč bych nemohla doufat, že mi dá i zbytek později?
[Napříč stránkou: Přece jen je silné se rozohnit natolik, že člověk prožívá skutečné emoce kvůli ničemu.]

Poznámky

Anglicky v originále: „sebezáchova". ↩