Úterý 25. března 1873

Slunečno, ale prach a vítr.
Ačkoli jsem o něm neměla mluvit, chci říct, že teď, když vidím Boreela, je pro mě jako všichni ostatní a naprosto nic víc, neměla jsem o něm mluvit, ale když je to proto, abych potvrdila, že jsem ho opustila. A pak to říkám proto, abych si při čtení tohoto deníku později nemyslela, že jsem pro Boreela trpěla. Je mi lhostejný, přísahám před Bohem.
na okraji
Večer jsem zpívala před mámou u klavíru. Přísahám Bohu, že už nebudu křičet, jen ať mi ráčí zachovat hlas.
Máma vstala, je jí mnohem lépe. Na promenádě (vikuně, šedý závoj na klobouku) málo lidí, skoro nikdo.
Dnes, když jsme byly u oběda, a pak při hodině, zdálo se mi, že slyším rachot jeho kočáru; žel, nemohla jsem se o tom přesvědčit. Jak bych chtěla, aby přijel! Aby tu ženu nechal; kdyby byla jen jeho a kdyby ji opustil, mohla by z toho být nešťastná, ale to zdaleka tak není. Nepřeji jí nic zlého, už proto, že ji miluje!