❦
Pondělí 24. března 1873
Lundi 24 mars 1873
Ráno v sedm mě máma zavolala a ukazuje mi dopis slečny Collignon adresovaný tetičce, kde mimo jiné říká, že už nemůže déle snášet „drzou a marnivou povahu Marie“. Chce odejít. Dříve jsem to chtěla a myslela, že mě to nebude mrzet, ale teď jsem si na ni vzpomněla, když byla milá, atd.; ale jakmile jsem ji viděla, ta lítost se rozplynula, protože už není, čím bývala. Máma také dřív chtěla, aby odešla, teď všechno hází na mě a lituje ji, rozplývá se nad jejími kvalitami; je to vždy tak, i ta nejhorší věc se zdá překrásná, jakmile o ni přijdeme.
Le matin à sept heures maman m’a appelée et me montre une lettre de Mlle Collignon adressée à ma tante où elle dit entre autres qu’elle ne peut plus longtemps supporter « le caractère impertinent et vain de Marie ». Elle veut partir. Avant je le voulais et je croyais que cela ne me fera pas de la peine mais maintenant, je me suis rappelée d’elle quand elle était bonne, etc. mais en la voyant, ces regrets se dissipèrent parce qu’elle n’est plus ce qu’elle était. Maman aussi, avant, voulait qu’elle parte, maintenant elle met tout sur mon dos et la regrette, étale toutes ses qualités, c’est toujours comme cela, la plus mauvaise chose, une fois perdue, paraît très belle.
S panem Bensou jsme při hodině malby mluvily o vévodovi a on nám řekl, když se mluvilo o Audiffretově jmění, že musí být bohatý, dává-li dary za dvacet tisíc franků. Zeptaly jsme se, komu? Gioii. Bensa řekl, že se před čtrnácti dny procházel s jakýmsi pánem, když si kolem jedenácté ráno všiml krásné ženy s krásnými vlasy na procházce a pan Audiffret s ní hovořil; zeptal se, kdo to je, řekli mu „vévodkyně z Hamiltonu“, ale on namítl, jak může přijmout dar za dvacet tisíc franků, a tak mu vysvětlili celou záležitost, že to není jeho žena, ale kurtizána velkého stylu, která za ním jezdí a že to začalo právě v Nice. Povím ten rozhovor jako v komedii, jinak by to bylo příliš dlouhé.
Avec M. Bensa, à la leçon de peinture, nous parlâmes du duc et il nous dit, en parlant de la fortune d’Audiffret, qu’il doit être riche s’il donne des cadeaux de vingt mille francs. Nous demandâmes à qui ? C’était à Gioia. Bensa dit qu’il se promenait il y a quinze jours avec un monsieur quand il a remarqué une belle femme aux beaux cheveux vers onze heures du matin à pied et M. Audiffret lui parlait, il demanda qui elle était, on lui dit « la duchesse de Hamilton » mais il dit comment peut-elle accepter le cadeau de vingt mille francs, alors on lui expliqua toute l’affaire, qu’elle n’est pas sa femme mais une cocotte de grand train, qui le suit et que c’est à Nice que cela a commencé. Je dirai la conversation comme dans une comédie, sans cela c’est trop long.
na okraji
Bensa hned napoprvé pokládal mladého Audiffreta za pacholka ze stáje a divil se, že s ním vévodkyně mluví.
dans la marge « du premier » coup Bensa prit le jeune Audiffret pour un garçon d’écurie et s’étonnait que la duchesse lui parlait.
Bensa:
Bensa:
„Ale vévoda z Hamiltonu je bohatý, nepotřebuje jiné.“
— Mais le duc de Hamilton est riche, elle n’a pas besoin d’autres.
Cizinec:
L’étranger:
„Takové ženy potřebují vždycky.“
— Ces femmes-là ont toujours besoin.
Bensa:
Bensa:
„Ale jak to snáší.“
— Mais comment il le souffre.
Cizinec:
L’étranger:
„Ach! tomu nevěnuje valnou pozornost, je mu to jedno.“
— Oh ! il n’y fait pas grande attention, ça lui est indifférent.
Zdálo se mi, že ta poslední slova vévodu tak dobře vystihují: jaká povaha! On není jako ostatní, je to milý chlapík, bezstarostný, který si žije dle vlastního zalíbení a zbytečně se netrápí. Zároveň trochu zhýralec, zkrátka rozmazlené dobré dítě. Ta povaha se mi líbí a miluji ho i pro ni; ta slova mi udělala radost, protože já jeho důvěru nikdy nezradím; ach! ale on se na mě nebude dívat jako na ni, budu jeho ženou! Jeho ženou! Jak se odvažuji doufat v tak velké štěstí? Není to ode mě domýšlivé? Ale nedělám nic; jen toužím a modlím se k Bohu, a snad mi tuto milost udělí! Je ke mně tak dobrý! Celý den se nesmírně mluvilo o vévodovi; Bensa, a všichni, i Markevitchová, o jeho vile, jeho majetku, o ní, hodně atd. atd. Mluvila jsem o jeho jmění s Dinou, dost. Jak jsem šťastná, když se o něm mluví. Miluji ho tak! Právě tehdy cítím, že miluji opravdu.
Ces derniers mots m’ont paru si bien caractériser le duc: quel caractère ! Il n’est pas comme les autres, il est un bon garçon, insouciant, qui vit à son bon plaisir et ne se tourmente pas inutilement. En même temps un peu mauvais sujet, enfin un bon enfant gâté. Ce caractère me plaît et je l’aime aussi pour son caractère, ces paroles m’ont fait plaisir, parce que je ne tromperai jamais sa confiance, oh ! mais il ne me regardera pas comme elle, je serai sa femme ! Sa femme ! Comment j’ose espérer un si grand bonheur ? N’est-ce pas présomptueux de ma part ? Mais je ne fais rien; je ne fais que désirer et prier Dieu, et peut-être Il m’accordera cette grâce ! Il est si bon pour moi ! On a énormément parlé du duc toute la journée; Bensa, et tout le monde, même Markevitch, de sa villa, de son bien, d’e//e, beaucoup, etc. etc. j’ai parlé de sa fortune avec Dina, assez. Comme je suis heureuse quand on parle de lui. Je l’aime tant ! Voilà quand je sens que j’aime vraiment.
Na promenádě (kabátek z vikuně) málo lidí.
A la promenade (vêtement vigogne) peu de monde.
Šla jsem do New Scotland, vzala vzorky na koupací úbory, pak k Manbymu. Zdálky jsem viděla Gioiu, asi s Corou, a landauer se dvěma pány za ní. Třesu se a jsem celá rozrušená, když zdálky vidím její kočár. Závidím jí, závidím jí krásu, závidím jí vše. Je to špatné, ale je to tak. Ale ať si nikdo nemyslí, že jsem si jistá, že budu jeho ženou; je to snad sen, krásný sen, v každém případě by to bylo šílenství. Jen doufám, toužím a modlím se. Vyšla jsem z New Scotland, vylákána tím dobře známým zvukem, a viděla její kočár s jedním koněm uhánějící k nádraží. Možná ho dnes čekají. Ach! ale trpělivost, myslím, že přijede na střelbu, a tehdy!... Ach! Bože, dej mi ho tam poznat. Bože, jen Ty můžeš nemožné!
Je suis allée à New Scotland, j’ai pris des échantillons pour des costumes de bain de mer, puis chez Manby. J’ai vu de loin Gioia, avec Cora probablement, et un landau avec deux messieurs la suivant. Je tremble et suis toute agitée quand je vois de loin sa voiture. Je l’envie, j’envie sa beauté, j’envie tout en elle. C’est mal mais c’est ainsi. Mais il ne faut pas croire que je suis sûre d’être sa femme; c’est peut-être un rêve, un beau rêve, en tout cas ce serait une folie. Je ne fais qu’espérer, désirer et prier. Je suis sortie de New Scotland attirée par le bruit bien connu et je vis sa voiture à un cheval courant vers la gare. Peut-être on l’attend aujourd’hui. Oh ! mais patience je pense qu’il viendra pour le Tir et alors !... Ah ! mon Dieu, faites-moi le connaître là. Mon Dieu ce n’est que Vous qui pouvez l’impossible !
Miluji ho doopravdy. Miluji ho! I kdyby nebyl příliš bohatý, miluji ho stejně, jen ať má dost na to, aby se dalo slušně žít.
Je l’aime en réalité. Je l’aime ! S’il n’est pas très riche, je l’aime tout de même, pourvu qu’il ait assez pour bien vivre.