Středa 12. března 1873

Šedivý den, trochu deště kolem druhé, pak dost pěkně, ale šedo, fouká vítr.
Mámě je lépe, ale zůstává na lůžku. Další lidé přišli se zeptat na její zdraví — jak jsou laskavi. Na promenádě (černé šaty, šedý kabátek) v kočáře jsme viděly projet Boreela ve fiakru, ne v protisměru, ale v tu chvíli jsem se náhodou otočila a viděla ho — upravoval si klobouk, viděl mě.
Jel velmi rychle domů. Klobouk měl ledabyle zmačkaný, jako ho nosí vévoda. Markevitchová se zeptala, kdo to je, mluvila mi o něm, aniž se mě to dotklo, nezrudla jsem; pak jsem viděla jeho fiakr čekat u dveří. Pak projel ještě jednou, v protisměru, kolem páté, cestou na nádraží. Chová se naprosto jako Hamilton, obléká se dokonce trochu stejně, kopíruje pózu Monseigneura, vede stejný život, až na Gioiu. Ale nemá na to prostředky. To vše sluší vévodovi — neříkám, že výtečně, ale jemu ne; mohla bych ho trápit — ale jen takového, jaký býval dříve, protože když člověk není neobyčejně bohatý a titulovaný, musí žít jako muž ze společnosti, jak žil předtím.
na okraji
Jaké rozhořčení — srovnávat tu šeredu s Hamiltonem!!! Je směšné, že o něm mluvím každý den.
Opravdu mě trápí ten nezdárný chlapec Boreel, je mi ho velmi líto a jeho způsob života musí být pro jeho matku velmi bolestný; je mi ho opravdu velmi, velmi líto. Nikdy jsem si nemyslela, že budu toužit ho vidět — slzami se neuchovává, co bylo ztraceno, to je pravda; bylo tak obvyklé vídat ho každý den, a teď se ukazuje málo. Na jednu stranu má pravdu, dělá se vzácným.
na okraji
K čertu s Boreelem! Bezpochyby jsem neměla co psát.
Dnes vypadal velmi dobře. Cestou domů jsem byla sama s Dinou a Emilem. Zastavila jsem se u č. 25, kde bydlí ta paní, co se směje; zeptala jsem se domovníka na byty k pronájmu, pak kdo obývá byt v prvním patře napravo. Odpověděli mi: „To jsou Američani, vikomt Pristitieff.“
Domovník je jistě hlupák a nic neví. Doma jsem vyprávěla o tomto svém kousku. Večer, nečekaně, do Opery na „Lucii z Lammermooru“ se slečnou Franchino. Sophie, Dina a já (černé hedvábné šaty, bílý fichu, modré a růžové mašle). Ujde to, vlastně sluší.
Bylo tam několik lidí ze společnosti. Vedle nás paní Bravurová s dcerou, s nesmírně hlubokým výstřihem. Opera výtečná díky slečně Franchino. Pak jsme nečekaly na balet „Nelly“ a šly do Francouzského divadla za tetou a paní Walkevitchovou: „Ples velkého světa.“
Paní Dumas přednášela scény z „Dcery lakomce“ a ještě něco, co jsme zmeškaly? Málo lidí, ale vybraných. U Lewina značná sešlost. Dost jsme se pobavily. A tak můj druhý sešit končí ve středu 12. března 1873, hodinu po půlnoci.
Nice, Promenade des Anglais 51, vila Acqua Viva — Marie de Baschkyrtseff [sic]
Vložený listannotation de Marie, 1874
[Poznámka: 1874. Konec tohoto sešitu je hloupý.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „that naughty boy Boreel I am very sorry for him and his life manner must be very painful to his mother; I am indeed very, very sorry for him.“ ↩
Pozn. překl.: Lucie de Lammermoor – francouzská verze (Paříž, 1839) Donizettiho opery Lucia di Lammermoor (1835). ↩