Úterý 11. března 1873 [měsíc opraven]

Slunce, ale velký prach a vítr.
Zatímco jsem odříkávala lekce, přišel dědeček a vyděšeným hlasem nám řekl, že se mámě udělalo špatně. Hned jsme běžely, velmi jsem se polekala. Mámě bylo skutečně velmi špatně. Byl to jakýsi nervový záchvat; chvíli jsme se báli o její život.
Jaké strašné chvíle! Hlasitě jsem vykřikla a dala se do pláče. Pak mě to mrzelo, protože to viděli. Slečna Collignon dělala, co mohla, běhala sem a tam — to se mi na ní líbilo, velmi pozorná a hodná. V domě vládl strašný zmatek. Poslali pro několik lékařů. Ach! Jaká strašná myšlenka — přijít o mámu! Třesu se! Je to nejsilnější pohnutí, jaké jsem kdy zažila.
Kolem třetí, díky Bohu a Walitskému, se cítila lépe, ale zůstala na lůžku. Když se děje něco strašného, nedokážu to popsat.
na okraji
Ve dveřích jsem viděla knížete Wittgensteina (viz 24. sešit)
Měla jsem jet na koni, ale koně mi odřekli. Emile měl odjíždět ve dvě, ale zůstal do zítřka.
O půl páté jsme vyjely v kočáře (černé sametové šaty, Dinin klobouk, vše v černém, moc sluší). Škoda, že mě nikdo neviděl, nebyl tam skoro nikdo.
Během dne přišlo několik známých se zeptat na mámino zdraví. Jak se všechno rychle rozneslo!
Dnes je den velkých otřesů! Budu si ho pamatovat.
Nikdy jsem nevěřila, že klesnu tak hluboko, abych toužila vidět Boreela. Teď se ukazuje tak málo.
Myslím, že i on mě touží vidět. Ach! Kdyby to tak bylo, byla bych tak šťastná.
Hlavní důvod, proč chci, aby mě miloval, je, že si je jist, že ho miluji a že jsem připravena udělat pro něj vše a bezpochyby si ho vzít; to, že ho miluji, tomu se trochu dá věřit, ale zbytek je falešný skrz naskrz. Chtěla bych mu dokázat, že on musí vyhledat mě, ačkoli zpočátku bych mu ráda ukázala, že ho nemiluji.
Mrzí mě, že věří, že ho miluji, protože je na to pyšný a hledí na mě jako na „ubohé mladé dítě, které ho zbožňuje“. Chtěla bych ho srazit k svým nohám. Chtěla bych ho vidět. Stále se na mě hodně dívá. Ach! Kdybych mohla triumfovat!