Neděle 9. března 1873

V kostele (modré šaty), máma přijímala (fialové sametové šaty, bílý krepdešínový úbor) — pak nečekaně paní Anitchkoffová navrhla, abychom se šly vyfotografovat k Shierovi; nechaly jsme se vyfotografovat já a máma.
Pak domů v půl druhé. O půl třetí jsme šly — já, Dina a slečna Collignon — k paní Howardové, která nás včera pozvala strávit neděli s jejími dětmi.
U nich jsme se procházely zahradou, pak v domě — děti jsou tak milé a laskavé, že je opravdu radost k nim chodit. Chystaly jsme se kolem páté odejít, když se vrátila paní Howardová a řekla nám, že byla u mámy a požádala ji o dovolení nechat nás do večera; zůstaly jsme tedy. (Patton tam byl.) Po večeři jsme šly do velkého salónu, který byl temný, a dívky mě tak prosily, abych zpívala, klekly si, všechny děti také — moc jsme se smály. Zpívala jsem „Santa Lucia“, „Slunce vyšlo“, „Jsem jen prostá bylinkářka“ a několik rulád. Byli všichni tak u vytržení, že mě začali líbat — strašně, ano, to je to slovo. Nezpívala jsem špatně. Dospělí byli v druhém pokoji a poslouchali mě; zprvu jsem to nevěděla, pak jsem to věděla, ale pokračovala jsem.
Děti se na mě dívaly a mluvily se mnou s dojetím plným úžasu a úcty k mému hlasu; předpovídaly mi slavnou budoucnost, tak se nadchly, že Lise mi políbila rameno, pak dokonce ruku. Nedokážu popsat tu horoucnost, jakou jsem v nich vyvolala — chlapci je v tom napodobovali.
Kdybych dokázala stejně zapůsobit na publikum, dala bych se na jeviště ještě dnes. Je to silný zážitek být obdivována za něco víc než za toaletu. Opravdu, z obdivných slov dětí jsem celá blažená — co by to teprve bylo, kdyby mě obdivovali jiní!
Opravdu jsem nečekala, že se jim budu tolik líbit. Lise žárlila na Hélène. Obě mě chtěly mít jen pro sebe.
Nesmírně jsem se bavila, a to proto, že mě obdivovali. Co znamená mít jakýkoli talent — člověk je obdivován, milován, respektován, ctěn; dívají se na nás dokonce s jakýmsi pověrčivým uctíváním.
Ach! Jak mě to baví. Dostala jsem polibků bez počtu. Zbožňují mě.
Opravdu mohu jen opakovat, jak mě dívky milují! Líbaly mě bez konce. Divily se, jak mohu tak dobře zpívat, aniž bych se učila. Hélène, Lise a Jean hráli na klavír velmi dobře.
Jsem stvořena pro triumfy a emoce, tudíž nejlepší, co mohu udělat, je stát se operní zpěvačkou. Bude-li mi Pán Bůh chtít zachovat, posílit a zvětšit hlas, tam mohu dosáhnout triumfu, po němž žízním. Tam mohu získat zadostiučinění z toho, že budu slavná, známá, obdivovaná — a tou cestou mohu dosáhnout toho, koho miluji. Zůstanu-li, jaká jsem, mám málo naděje, že mě bude milovat. Neví, že existuji. Ach! Ne, zná mě, ale o to mi nejde.
Když mě uvidí obklopenou slávou a triumfem! Muži jsou ctižádostiví! Opustí Gioiu kvůli mně, jsem si jistá... Bude-li Bůh chtít.
A mohu být přijata ve společnosti, protože nebudu celebrita vzešlá z nějakého krámku s tabákem či špinavé ulice. Jsem šlechtična. Nepotřebuji nic dělat, mé prostředky mi to dovolují — budu tedy mít ještě víc slávy a snáze se pozvednu.
Tak bude můj život dokonalý — sním o slávě, věhlasu, být známá všude.
Objevit se na jevišti, vidět ty tisíce lidí, kteří s bušícím srdcem čekají na chvíli, kdy zazpíváte, a vědět při pohledu na ně, že jediná nota vašeho hlasu je všechny srazí k vašim nohám. Pohlédnout na ně pyšným pohledem: „Mohu vše!“
na okraji
To je pravda, to je správné.
To je to, o čem sním, to je můj život, to je mé štěstí, to je má touha. A až budu tím vším obklopena, přijde Monseigneur vévoda z Hamiltonu jako ostatní padnout mi k nohám — ale nepřijmu ho tak jako ostatní. Drahý, drahý, tolik tě miluji. Budeš oslněn mým leskem a budeš mě milovat! Uvidíš triumf, jímž budu obklopena! A je pravda, že jsi hoden pouze ženy, jakou doufám, že budu. Nejsem ošklivá, dokonce jsem hezká, ach! Ano, spíše hezká, pokládají mě za... velmi hezkou a líbím se.
— Mám neobyčejně krásnou postavu, jako socha.
— Mám dost krásné vlasy.
— Umím velmi dobře koketovat.
— Umím jednat s muži.
— Umím se výborně předvést; teď to nemohu uplatnit, ale později.
— A nakonec — být světovou celebritou!
To vše ho musí srazit k mým nohám. Nesmí si vzít jinou ženu — hodna jeho, jeho postavení, jeho bohatství i jeho samého bude právě tahle.
Nevšímá si takových Patti, protože ty patří všem a jsou pokládány za panovnice.
Ale já taková nejsem, jsem počestná, nedám ani polibek jinému muži než svému manželu, a mohu se pyšnit tím, čím se nemůže pochlubit každá čtrnáctiletá dívka — že jsem nikdy nebyla políbena ani nikoho nepolíbila. Tím bych se mohla pochlubit svému manželu a bude to pravda.
Tedy mladá dívka, kterou uvidí na nejvyšším vrcholu slávy, jaké žena může dosáhnout, která ho pevně miluje od téměř dětství, počestná a čistá a nevinná — to ho ohromí. Bude mě chtít za každou cenu a vezme si mě z pýchy. Ale co to říkám, proč se stavím jako žena tak nízko, proč nemohu připustit, že mě může milovat? Jsem snad ubožačka, kterou nelze milovat? Budu lepší než Gioia! Ano! S pomocí Boží! Bůh mi ukázal prostředky, jimiž mohu dosáhnout toho, koho miluji! Díky! Ó Bože! Díky! Jaké štěstí může být na zemi větší? Teď, kdyby si mě všiml, myslel by, že mi prokazuje čest; ale tehdy mu ukážu, že to já ho ctím tím, že si ho beru, protože pro něj obětuji veškerou svou slávu.
Ale jaké štěstí může být větší! Především být dívkou zbožňovanou rodiči, opečovávanou a mít vše, co dítě může mít! Pak být známá, obdivovaná, vyhledávaná a ctěná celým světem a mít slávu a triumf pokaždé, když zazpívám! A nakonec stát se vévodkyní z Hamiltonu a mít vévodu, kterého miluji už tak dlouho. Být přijímána, respektována, obdivována všemi, být bohatá sama o sobě i díky manželu, a moci říci, že nejsem měšťka od narození, jako jsou všechny celebrity.
Mít vše, co chci, a pak, a pak to hlavní — mít muže, kterého miluji a který mě miluje a zbožňuje. Ó! Bože! To je můj život, to je štěstí, po němž toužím! Mohu-li se stát jeho ženou, aniž bych byla operní zpěvačkou, budu stejně spokojená — ale myslím, že bych ho k sobě mohla přitáhnout jen tím, že jí budu.
Ach! Kdyby to štěstí bylo možné! Bože, Tys mi ukázal, čím mohu dosáhnout toho, oč prosím! Ach! Pane, pomoz mi! Vkládám veškerou svou naději v Tebe. Ty jediný mě můžeš učinit šťastnou! Bože můj, prosím Tě, z milosti učiň mě šťastnou! Dal jsi mi poznat, že svým hlasem mohu dosáhnout toho, oč prosím. Tedy na svůj hlas musím soustředit všechny své myšlenky, o něj se musím starat, šetřit ho a chránit. Přísahám Ti, Pane, že už nebudu zpívat, či spíše křičet jako dříve.
Při odchodu od paní Howardové mě zahalili do hermelínového pláště. Připadala jsem si docela hezká. Kdybych se stala vévodkyní z Hamiltonu, takový plášť by mi slušel. Vše mi předpovídá, že budu vévodkyní. Jsem příliš domýšlivá, protože jsem si oblékla hermelínový plášť. Představuji si, že jsem královna.
Díky, Bože! Žes mi ukázal, čím mohu dosáhnout toho, koho miluji.