Středa 5. března 1873

Krásné počasí. Měla jsem dvouhodinovou lekci klavíru. Dinu bolí hlava.
Nevím proč, při lekci se mi na mysli zjevil vévoda z Hamiltonu, jak velí na své jachtě, stará se o vše, platí mužům na palubě a pečuje o všechno. Zjevil se mi — mladý, krásný, bohatý, svobodný, vznešený — jaký šťastný muž! Má ohromné příjmy a moudře je rozděluje — což, myslím, nedělá, ale nevím, proč mi všechny ty myšlenky běžely hlavou. Připadal mi tak krásný, tak ušlechtilý, tak příjemný, že jsem se podivila, jak jsem ho mohla byť na okamžik srovnávat s Boreelem. Tolik ho miluji! A o to víc cítím, že tu není. Je to strašné!
na okraji
Jaká velká chyba pořád říkat „miluji ho“, to slovo tím zevšední.
Zůstat tu a mít za jedinou útěchu právo myšlenku, že se snad vrátí příští zimu! Představuji si ho, jako by byl mrtvý, a že ho ke mně nic nepřiblíží. Jaká hrozná myšlenka! Mám slzy v očích a v srdci ještě víc; pláču. Kdybych ho nemilovala, mohla bych se utěšit.
na okraji
Předtucha bohužel velmi přesná! a dnes mě udivuje.
Vyhovoval mi jako manžel ve všech ohledech. A už tu není; ale kdybych ho aspoň nemilovala — co na tom, že mi vyhovoval co do postavení a peněz, vždy bych mohla najít jiného; ale miluji ho, a právě to mě trápí. Vědět, že je u něj jiná žena! Ach! Bože můj!
Trpím tím. A odejměte mi to utrpení a budu ještě tisíckrát nešťastnější — ta bolest je mé štěstí, odejměte mi ji a budu nešťastná. Žiji jen tím. Všechny mé myšlenky, všechny touhy, vše je soustředěno tam.
Vévoda z Hamiltonu je pro mě všechno. Boreel se mi líbil, líbí se mi dosud, ale to je něco jiného. Hamiltone, ach! Kdybys věděl, jak tě miluji! To je věta prastará a dávno vyšlá z módy. Vždyť dnes se ženy stejně jako muži milují už jen pro peníze. Muži milují ženy, když jsou v módě a pro jejich okolí. Zdá se mi, že jen já dokážu milovat. Láska k Boreelovi je láska, která přišla sama od sebe, přirozená, aniž jsem si toho povšimla. Ani nevím, kdy jsem poprvé pocítila že ho miluji tu banálnost.
Nemluvilo se o něm, nikdo nevěděl, že existuje, a najednou se mi líbí, padl mi do oka. Není to věc, na kterou bych si mohla vzpomenout. Nemohu říci: toho a toho dne jsem viděla mladého muže, který se mi zalíbil. Nedokážu si uvědomit, kdy jsem si ho všimla. To je opravdový román. Nedokážu ani popsat ten cit. Nemohu najít výraz, řekla bych jen: nevím kdy, nevím jak ta láska přišla — přišla, protože pravděpodobně přijít musela. Chtěla bych to definovat, a nemohu.
na okraji
Láska! Fuj! To není láska. Líbil se mi, nic víc.
Láska k vévodovi je láska vypěstovaná. Když jsem zjistila, že baron Finot není baron, nýbrž prostý Boreel, v mých očích zbavený všeho, nejprve mě to zarmoutilo, pak mě napadlo, že kdybych mohla mít vévodu, bylo by to ještě lepší než baron. A o to jsem se snažila, ale stále jsem pochybovala, zda dokážu milovat Hamiltona — připouštěla jsem, že po mně může toužit, ale nevěděla jsem, zda ho dokážu milovat; dokonce jsem prosila Boha, abych ho milovala. Ale ve chvíli, kdy přijel, rozplynuly se všechny mé pochybnosti. Zdálo se mi o něm v předvečer jeho příjezdu a zamilovala jsem se do něj ve snu. Byl tak krásný. Viděla jsem ho ve skutečnosti a sen mě vůbec neoklamal; byl stejný.
Od toho okamžiku ho miluji víc než cokoli na světě. Myslím jen na něj. Miluji ho, a proto nemám klid. Bojím se, aby se to někdo nedozvěděl. Ale kdyby mi někdo nabídl vyměnit ty neustálé útrapy za klid, nevzdala bych se jich, neboť v těch trápeních je mé štěstí. Nemohla bych bez toho žít.
Bože můj, dej mi vévodu z Hamiltonu!
na okraji
Malý penízek, prosím!
Na promenádě mnoho lidí (modré šaty). Pěšky jsme se při odchodu zastavily pohovořit se Swiss Times, kteří byli ve fiakru; zatímco jsme s nimi mluvily, viděla jsem zdaleka Boreela v jeho kočáře s jedním koněm. Přijížděl k nám, pak jsme pokračovaly a on nás minul — nepodívala jsem se na něj. Udělala jsem dobře, myslím, že jsem si ho nevšímala — chci, aby mě vyhledal on, a ne já. Pak nás minul ještě jednou v protisměru, díval se na mě; pak jsme nasedly do kočáru a viděly jsme ho ještě jednou. Opravdu jsem byla ráda, že ho zase vidím, a ještě víc mě na něm zajímá, že za mnou neběhá a vůbec se nesnaží s námi seznámit — a právě to mě dráždí.
na okraji
Byla jsem ráda, že ho vidím, jako známého, nic víc. Máma byla u Vigierových.
Vím-li sama, že když se člověk tváří lhostejně, získá víc a ostatní se o něj víc zajímají, proč se tou metodou neřídím? Myslí si o sobě kdovíco, myslí si, že ho zbožňuji, a proto chodí se vztyčenou hlavou; přesto, když jsme ho ještě jednou minuly, šel pěšky, pak jsme se otočily, seděl na židli a hodně se na mě díval. Vypadal znuděně, byl roztržitý — má nejspíš nějaké srdcové trápení, dnes tak vypadal.
na okraji
Nemyslí si vůbec nic.
Poté, co jsem mu tolik ukázala, že ho miluji, budu chladná; ta náhlá změna ho překvapí, dotkne se to jeho ješitnosti a bude chtít znát příčinu. Ach! Ráda bych se pomstila. Ale abych mluvila upřímně, už se mi vůbec nelíbí, je bezpochyby krásný, ale nemiluji ho. Má láska odešla, je daleko. Dnes večer jdeme k Pattonovi, jednoduchý společenský večer.
Vložený listannotation de Marie, 1874
[Poznámka: 1874. Tyhle dvě stránky jsou odporné a hloupé. Stydím se za ně. Víc než jinde je tu vidět, že jsem ve všem nemluvně.]