Úterý 4. března 1873

Překrásné počasí, ale bez slunce. Jeli jsme na oběd do La Réserve (modré šaty) — naše rodina, Bach, Gabrielli. Bylo tam mnoho lidí, Bravura se svou svitou. Pak domů, pěšky s Gabriellim. Večer jsme měly hosty, společenský večer: paní Howardová, Hélène a Lise (Hélène a Lise okouzlující). Paní Markevitchová, hraběnka de Mouzay, paní de Daillens, hrabě Markoff, hrabě Etienne, pan Barnola, hrabě Gabrielli, pan Solemeff, pan Patton, pan Abramovitch.
Pili jsme čaj, bavili se. Dina přišla jako Číňanka, pak jako jeptiška. Markoff se šel podívat na mé malby; jsem spokojená; bavila jsem se. (Pan Barnola zpíval, vše bylo velmi zdařilé.) (Fialové šaty, rozpuštěné vlasy, živůtek otevřený vpředu, moc sluší; obličej trochu unavený.)
Cestou z La Réserve jsme projeli přístavem, hrabě Gabrielli mluvil o vévodovi z Hamiltonu, o jeho jachtě; zastavili jsme se zeptat, komu patří jachta, kterou jsme viděli. Řekli nám, že není vévodova, že jeho a Wittgensteinova odjely před osmi dny.
Takže odjel, ona taky, vždyť ji už nevidím! Ach! Ta zuřivost! Takže ho neuvidím dříve než příští zimu, a kdo ví, kde budeme. Spíše kde bude on a čím bude.
A on o mně takhle vůbec neví. Vyjadřuji se stručně, ale řekla jsem vše. Odjel, aniž by věděl, že existuji. A i kdyby to věděl, zapomněl by tak rychle: k čemu mu to je? Má ženu, kterou miluje. Ach! Myslím, že ji nemiluje, ale raději chce být svobodný, mít ženu, protože to patří k dobrému tónu, koně, ženu, holubí střelbu. To vše jsou atributy anglického velmože, který záhy upadl do špatné společnosti (ne špatné, ale takové, která se hodí k formování muže). Jaké neštěstí! A já s tím nemohu nic dělat. Nemohu mu říci, že ho miluji, nemohu, a i kdybych mu řekla!... Nevšímal by si toho. Ach! Jak vyjádřit tu zuřivost, když člověk nemůže nic, nic, nic! Když je člověk bezmocný, to je strašné! Bože, smiluj se nade mnou! Pro slitování! Dej mi vévodu z Hamiltonu!
na okraji
Malý penízek, prosím!!!
Prosím Tě! Když tu byl, měla jsem důvod vycházet, oblékat se, ale teď! Tehdy jsem chodila na terasu s bušícím srdcem v očekávání, že ho uvidím aspoň na vteřinu. A teď! Ach! Bože můj, vkládám všechnu svou naději v Tebe! A v koho mohu doufat, ne-li v Tebe? Ulev mé bolesti. Ach! Pane, nemohu Tě prosit víc, vyslyš mou modlitbu. Ach! Tvá milost je tak nekonečná, Tvé milosrdenství tak veliké! Učinil jsi pro mě tolik, nemám snad právo doufat? Ach! Bože můj, Ty jediný pro mě můžeš něco udělat, proto Tě vzývám! Pomoz mi, Ty jediný mu můžeš vnuknout lásku ke mně. Ach! Dej, ať ho znovu spatřím — do příští zimy je tak dlouho čekat! Ach! Kdyby jen existoval Baden-Baden! Bože můj, učiň pro mě něco!!!
A ten druhý, ubohé dítě, toho pohltila ta strašná propast!
Ach! Vzpomínám si, že loni zmizel na týden a víc, myslím ve stejnou dobu — to musí něco znamenat. Ale je mi líto, že ho nevidím — oživoval promenádu, jeho tvář vynikala mezi nicejskou průměrností. Ubohý, jak ho lituji, že ho zkazilo to strašné Monako. Ráda bych ho zase viděla.
na okraji
Zapomínám říci, že Boreel panoval minulou zimu, a když letos v zimě přijel, přijala jsem ho chladně, protože jsem od léta změnila názor. Lituji ho ze soucitu a nic víc. Zdá se mi, že se příliš zabývám padlým Boreelem, ale žít bez vášně atd. atd. atd. atd.