Pondělí 3. března 1873

Krásné počasí, překrásné.
Ráno mi máma řekla, že viděla Boreela v Monaku, teta dodala: „s těmi kurtizánami, odporné!“ atd., máma mi řekla toto:
„Chová se tak špatně, chtěla jsem mu vyčinit; neviděla jsem ho s kurtizánami, ale pozdravil mě a mluvil se mnou, řekla jsem mu, že jsem ho viděla hodně tančit s jednou ruskou dámou, tmavovlasou, drobnou (paní Shilovskou) — zrudl.“
Pak mi řekli, že když mu máma mluvila o paní Shilovské, zrudl, vstal od table d’hôte a šel si sednout stranou, ale to nebylo kvůli těm slovům — to by bylo příliš nezdvořilé. Věřme raději, že večeře byla špatná.
Dnes je náš přijímací den, jak jsem ráda, všichni, kdo o tom věděli, přišli, lidí bylo dost, mezi nimi i paní Markevitchová, která zůstala na večeři. Na promenádu, nejprve v kočáře (černé hedvábné a sametové šaty, růžový klobouk), zavezly jsme Richaud do prádelny, pak pěšky, mnoho lidí. Ale Boreel tam nebyl. Zpravidla se nudím, když nevidím svého... Jak bych řekla? Toho, jehož si všímám víc než ostatních. Ach! Je mi z toho tak smutno, tak smutno, nevěřila jsem, že ho tolik miluji. Jsem jako mrtvá, že jsem ho neviděla.
Včera jsem se ptala orákula, zda na mě myslí. Odpověď: „Ano, když tě vidí.“ Velmi pravdivé a velmi smutné. Ach! Bídák, s kurtizánami v Monaku, tak se zahazovat — nevěřila jsem, že je toho schopen! A já ho pokládala za vzor! Milovat jsem ho mohla právě pro tohle: že je hodný, dobře vychovaný, laskavý, že miluje rodinu, že se dobře chová, že se nevláčí po Monaku s kurtizánami, ale když tam jede, tak s důstojností, vybraně; a teď co mě na něm může přimět k lásce? v čem je jeho přednost? Jeho obličej — to je málo, jen pro obličej milovat nelze, obličej jistě hodně znamená, ale když k tomu nic víc není!.... Měl úplně stejnou povahu jako já! Miluje společnost, je koketní, rád se dívá a ukazuje, zkrátka miluje vše, co miluji já.
Ach! Bože, jaký zlý duch ho mohl za den tak změnit! Snad miluje a bez naděje, ale láska má člověka činit lepším; ano šťastná láska, ale láska bez naděje! Ach! Myslím, že to je ono. Ne, ne, prostě ho strhla, jako strhává tolik mladých mužů, ta strašná propast! Monako! Ach, jaké to prokleté místo! Kolik neštěstí způsobilo.
na okraji
Jaký zápal, Bože můj!
Jaký mor! Ach! Prchněte před ním, všichni! Matko, ženo, sestro, prchněte, odveďte své syny, své bratry odtamtud, kde jsou ztraceni. Boreel začíná, nebohý! Vévoda z Hamiltonu začal také a pokračuje, zatímco mohl žít šťastně, žít a být k něčemu užitečný americké společnosti.
Žije se špatnými muži a špatnými ženami! Se ženou, která ho ruinuje! Ale on si to může dovolit, dokud má nějaké prostředky, a dříve byl nesmírně bohatý. Ale Boreel bohatý není! Ubohý, ubohý, ubohé dítě — to už nemluví láska, to mluví křesťanské milosrdenství, lituji ho z celého srdce. opravdu jsem z toho skoro nemocná.
Walitský řekl, že slečna Collignon je nemocná jako Koukoueff, který právě zemřel, že může žít pět let a může zemřít za tři týdny. Tolik neštěstí najednou!
[Na okraji: Není dost hloupý na to, aby se zruinoval, to byly dětské představy. Řekli mi to, opakovala jsem. To je vše.
Myslela jsem, že vévoda je skoro zruinovaný. Ujišťovali mě, že je to pravda.]
I kdybych si vzala Boreela, jaký život by mě čekal — být úplně sama, to jest obklopena všedními muži, kteří se mi budou dvořit; pořádat slavnosti, kdybych na to aspoň měla prostředky, a nechat se unášet vírem požitků! O tom všem sním a po tom toužím, ale s mužem, kterého miluji a který miluje mě, po mém boku. Pak mi komplimenty těch hloupých a pitomých mužů budou připadat zábavné a všechny požitky budou rájem! Ano! Ale bez něj! A ještě by mi mnozí záviděli: jak je šťastná — muž sám, žena sama — to je šťastná žena!
na okraji
To by bylo velmi zábavné.
Ale pro mě — vědět, uprostřed každé zábavy, že v tu chvíli možná štípe nějakou kurtizánu! Ach! To je ohavné, pláču — neříkám, že to bude dělat první rok manželství, ani druhý, ale potom!!
na okraji
To, co tu říkám, je příliš nahé.
Je jako svobodný zvyklý vést zhýralý život, a tak v něm bude pokračovat i jako ženatý; zpočátku ho novost rozptýlí! Ale později!
Bože, kdo by řekl, že to cítí malá Marie, sotva čtrnáctileté děvče! Ale co to říkám, jaké smutné myšlenky. Ani ho neznám, a už se za něj vdávám. Jak jsem hloupá. Snad mě nebude ani chtít!
na okraji
To je až nechutně mravokárné.
To bych prosila! Ach! Ale stavím se nad něj. Musí mě vyhledat on, ne já jeho. Budu pyšná, tvrdá, necitelná. Ale k čemu to je — miluje mě snad!
Snad je teď v Monaku, chce si vynahradit, co prohrál, a já ho zatím marně miluji! Ach! Jak jsem zlá! Ale on s kurtizánami — tomu prostě nemohu uvěřit. Myslela jsem, že je nad to všechno povznesený! Opravdu mě to vše velmi mrzí.
Teď jsem klidnější, je to vidět na mém písmu. Spontánní proud rozhořčení se trochu utišil — psaním. Psát uklidňuje — nebo někomu svěřit své myšlenky.
na okraji
To všechno by slušelo někomu jinému, ne tomuhle zvířeti.
Nestojí za to. Nikdy si ho nevezmu, i kdyby mě na kolenou prosil. Budu — ach! zapomněla jsem to slovo! — budu necitelná pevná, ne, to není to slovo, ale rozumím si.
Nicméně, kdyby mě miloval, hodně, kdyby beze mě nemohl žít... Marná slova. Nenechme se obměkčit! Nechci být slabá. Jsem pevná. Chci být odhodlaná. Chci vévodu z Hamiltonu. Toho aspoň miluji, tomu jeho zhýralý život lze odpustit. Ale tomu druhému ne!
Když jsem psala „vévoda“, vyrušil mě zvuk, myslela jsem, že mě přistihnou — i kdyby neviděli, co píšu, stejně bych zrudla.
na okraji
Je vidět, má drahá, že Boreel není tak odepsaný, jak si myslíš.
Jdu na večeři. U večeře jsme měly paní Markevitchovou a Daniloffa. Pak jsme šly do Francouzského divadla, „Héloïse et Abélard“ — já, máma, teta, Dina a Markevitchová. Vše, co jsem předtím cítila, mi teď připadá jako hloupost, a přesto to, co jsem napsala, je skutečně to, co jsem prožívala. Teď jsem klidná. Později si přečtu, co jsem cítila teď, a připomene mi to minulé časy.
na okraji
Ale klidná jsi byla, ubožačko, i tehdy, vedle vévody z Hamiltonu!
Soňa hraje na klavír maloruské melodie a to mi připomnělo Čerňákovku, a jsem celá u vytržení; a jaké vzpomínky odtamtud mohu mít, ne-li na ubohou Babu — slzy se mi derou do očí; jsou v očích a hned potečou; už tečou, a jsem šťastná — ubohá Babo, jak jsem nešťastná, že tě tu už nemám! Jak jsi mě milovala a já tebe, ale byla jsem trochu příliš malá, abych tě milovala tak, jak sis zasloužila! Kdybych se oddala své fantazii a naslouchala jí, psala bych dál, ale končím.
Jsem celá dojatá těmi vzpomínkami — jak dojatá budu, až si přečtu, co je tu napsáno, ačkoli vzpomínka na Babu si zaslouží víc; je to ale docela jiný cit: je to vzpomínka uctivá, posvátná a milovaná, ale není živá — je bolestná a radostná zároveň. Ta druhá bude vzpomínka půvabná, živá, veselá.
na okraji
Čtu znovu a mám pocit, že Boreel je malý žertík, dokonce nemotorný, protože není šlechtic, zatímco ta druhá vzpomínka je dnes stejně živá jako před rokem.
Ach! Bože, dej mi v životě štěstí a budu vděčná! Ale co to říkám? Zdá se mi, že jsem na tomto světě pro štěstí! Učiň mě šťastnou, ach! Bože můj!
Sophie stále hraje, tóny ke mně doléhají jen s přestávkami, a pronikají mi do duše! Neučím se na zítřek, Sophie má svátek. Ach! Bože, dej mi vévodu z Hamiltonu a budu ho milovat, učiním ho šťastným; budu šťastná i já, budu konat dobro chudým. Je hříchem věřit, že se boží milost dá koupit dobrými skutky! Ale nevím, jak se vyjádřit!
To, co jsem napsala o Boreelovi, všechny ty dojmy — ani teď bych jim nerozuměla, a tím spíš ne za nějaký čas. Ale jsou skutečně tím, co jsem cítila, a jsou velmi živé.
Přestávám z donucení, jsem dnes v takovém rozpoložení, že bych chtěla psát stále.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩