Neděle 16. února 1873

Krásné počasí, větrno, zašli jsme na čokoládu k Rumpelmayerovi.
V kostele (modré šaty). Při obědě k nám paní Saveljeffová přivedla i svého synovce, pana Saveljeffa, který je zde s manželkou na týden. Potom na koncertě, spousta lidí. Boreel s dvouspřežím projel kolem nás, když jsme stáli na koncertě, ale ne přímo proti nám, nejel příliš rychle a pozdravil mámu. Strašně jsem zrudla a ptám se:
— Proč tě zdraví, mámo?
Je to člověk z dobré společnosti, odpovídá. Pozdravil ji, a to znamená, že se mi nechce vyhýbat; kdyby chtěl, mohl klidně nepozdravit, nebyl nám ani představen. Anebo možná pozdravil, aby viděl, jaký výraz v tu chvíli budu mít. Projel kolem nás pomalu několikrát, dnes byl opravdu velmi krásný! Velmi se mi líbil, ale nesmím to dát najevo...
Ach! Jak bych si přála, aby nám byl představen, a kdyby jednoho dne narážel na to, že ho miluji, řekla bych mu, že ho nemiluji, ale že jsem jednou našla podobnost mezi ním a svým psem, říkala jsem to doma a škádlili mě kvůli tomu, a proto jsem v jeho přítomnosti rudla. Představuji si jeho údiv. A pak se mi možná bude chtít zalíbit a zamiluje se do mě.
Myslím, že vévoda je u Gioii, protože nevyšla ven.
Příliš milování atd.
Když uléhám, slyším přijíždět paní de Mouzay a paní de Daillens, zavedu tu druhou do malého žlutého salónku, je tam šero, jsem v plášti a nechám si od ní vyprávět o plese u paní Prodgersové, vypráví mi potichu: ptám se, zda bylo hodně lidí, a pak na „toho tlustého Boreela". Byl oblečen jako pierrot z doby Ludvíka XV., v perlově šedém a třešňovém kabátku, velmi svěží a velmi hezký, řekla mi, načež jsem řekla: „Šedá a třešňová, to jsou barvy žokeje... myslím toho od vévody z Hamiltonu," a ona dokončila slovo Hamilton se mnou. Ještě pár slov o tom. Máme teď u nás: paní de Mouzay, paní de Daillens, pana a paní Anitčkoffovy, pana de Patton. Máma šla do divadla, ale brzy se vrátila.