Neděle 9. února 1873

Je zvláštní, že ráda čtu jen to, co píšu o něm.
Všechny stránky tohoto sešitu jsou možná hloupé, ale pro mě – večer, když si je sama ve svém pokoji znovu čtu – je to velké, sladké štěstí.
A děkuji sama sobě, že jsem si zaznamenala všechny ty dojmy – ty řádky ke mně mluví o něm. Miluji i je, právě proto.
Ach! Jak jsem se mýlila, když jsem si představovala, že je Gioia ošklivá – ze žárlivosti jsem se na ni nikdy nechtěla ani podívat. Před chvílí jsem ji viděla, tu ohavnou ženu: je krásná, krásnější než já.
Já nikdy nebudu opravdu krásná; občas budu hezká, to je vše.
Tu ženu nenávidím, ale vím dobře, že až jednou přestane být mou sokyní, nenávist k ní už cítit nebudu, naopak. Miluji vévodu. A pomyslet si, že moje láska je odsouzena zůstat mu navždy utajena!
Zítra, Bože můj, je střelba na holuby – uvidím ho, že ano? Dnes přišel jakýsi baron Bach (Rus), dost dobrý pro Dinu. Vracím se zas k vévodovi. Nedovedu vyjádřit, jak moc se mi líbí.

Poznámky

Mariina schopnost přiznat Gioiinu větší krásu navzdory vlastní žárlivosti dokládá míru upřímnosti v jejím vedení deníku, díky níž se z těchto zápisníků později staly cenné historické dokumenty. ↩
Zmínka o baronu Bachovi ukazuje, jak ruské aristokratické rodiny během zimního pobytu na Riviéře hledaly pro své děti vhodné sňatky. ↩