Sobota 1. února 1873

Na promenádě si Sophie koupila pěkný klobouk, já pár velmi hezkých botiček.
Znovu přemýšlím zcela jasně o svých citech. Ne, v hloubi duše není nic zamlženého.
K Boreelovi necítím lásku. Ne, necítím lásku. Definovala jsem to takhle: mám ráda oba stejně, tedy Boreela i vévodu. Přednost tedy mohu teď dát jen tomu nejbohatšímu a také tomu, kdo mě bude víc milovat, protože jsou mi celkem vzato rovni.
Přesto vím, že raději mám vévodu, ne proto, že je vévoda, ale pro všechny jeho vlastnosti.
Vím, jsem si jistá, že i když ho upřednostňuji, všechno mě to těší; když vidím Boreela, musím vidět jednoho nebo druhého.
Když vidím Boreela, mám radost; ale když vidím vévodu, je to sluneční paprsek, který mi proniká do srdce.
To je zvláštní, takový stav!
Když to vše zvážím, stejně dávám přednost vévodovi; tolik bych chtěla znát jeho věk – myslím, že mu je dvacet osm. Ach! Kdyby tak tu ženu opustil – ona ho přece nemiluje.
Zítra bude milovat jiného, který jí dá peníze. Zruinuje vévodu... Bože můj, pomoz mi!
[Poznámka: 1884. Hloupost, naivita.]

Poznámky

Tuto poznámku připsala Marie sama o jedenáct let později, v roce 1884, když procházela své starší deníky. Takové pozdější komentáře nabízejí cenný pohled na to, jak vnímala myšlenky a pocity svého mladšího já.