Čtvrtek 11. září 1884

V úterý jsem začala studii nahého dítěte – může z toho být námět, bude-li to dobré.
Emile přišel včera večeřet – jeho bratr se diví, proč mu tak dlouho chybíme.
Jdeme tedy do Bois dnes večer – ale pozdě; dělal svůj obvyklý procházkový okruh; usadila jsem se na jeho místě – dovedete si představit překvapení všech tří, že nás tam nalezli.
Podá mi obě ruce – a při návratu přijde do našeho vozu, zatímco teta se vrací s paní matkou a Emilem. Je to ostatně milý zvyk.
To ty dámy mě mravně donutily jít do Bois. Já nechci. Řekla jsem to. A z tak hloupého důvodu! Protože žárlím na paní Mackayovou. Vysvětlete si to jak chcete. Říkám vám tu věc. Žárlím na paní Mackayovou a bojím se, že o ní najednou promluví jako o své budoucí ženě. Je to nesmyslné. Ale tak to je. Víte – člověk má tak podivné představy; kdyby člověk vše upřímně řekl, měli by ho za blázna.
A přesto – ukázalo se nyní, že ho šest měsíců neviděla. Na druhé straně.
Hlavní věc je pracovat.