Pondělí 8. září 1884

Pan Bastien-Lepage poslal svého komorníka vzkázat, že je doma a prosí ty dámy – všechny ty dámy – aby ho přišly navštívit. Prší.
Přirozeně jdeme.
Je tam starý malíř Jean Gigoux, jemuž ukazuje své rytiny.
Je jich jen šest: Wolff, tři další muži a dvě pózy Mackayové.
Zacházel s tím s dokonalou chladnokrevností. Na rytině je rozkošná. Jedna celá postava, v klobouku – druhá jen hlava s šátkem. Vystihl její okouzlující výraz.
Tu přinesou z pošty malou krabičku jahod a kytici plesnivce a pomněnek.
V tu chvíli si s přesvědčením představím, že je to od Mackayové – a... tyto věci na mě působí podivně; je to, jako by všechny moje síly odešly – zůstane ochablé tělo a zmatená mysl, zkrátka jsem tupá... Je to, jako by si člověk říkal: není již nic...
A přesto. Tu mě zachvátí tichý hněv – proč jsem zde?
– Co vám je?
– Roste mi zub moudrosti a dělá ze mě blázna...
– Ach, roste?!
– Ano.
– A konečně.
Zkrátka vracím se domů se slovy: vše je skončeno. Je to dobře skončeno. Co? Kdo? Neví se. Co se stalo? Nevím – přišlo to jako něco nepříjemného... a strach z nadcházejících pohrom. Abych se před nimi uchránila, říkám si: je konec. Konec. Konec.
Zůstanu doma...
Ostatně...
Tomu chlapíkovi je lépe – možná nemá rakovinu.

Poznámky

Pozn. překl.: Jean-François Gigoux (1806–1894), francouzský malíř a grafik, přítel Bastienova okruhu.