Sobota 30. srpna 1884

Vážné věci.
Nedělám nic. Od té doby, co byl dokončen obraz ze Sèvres, jsem neudělala nic. Vůbec nic – kromě dvou ubohých panelů.
Spím celé hodiny za bílého dne. Udělala jsem sice malou studii ve fiakru. Ale to je k smíchu.
Obraz je nachystán, vše je připraveno – chybím jen já.
Jak málo znamená Bastien a všechny moje představy, jimiž ho oblékám!
Ne, to není život! Jsou to dva roky, co jsem neopustila Paříž. Žádná cesta, žádné lázně – a ta loňská zima v smutku, tak smutná.
A pohřbívám se vlastní vůlí!
Nemohu-li jít, až na vzácné výjimky, do velkého světa, měla bych se spokojit se salóny vedlejšími, kde se baví, tančí, hovoří. Pokaždé, kdy jsem vyšla, jsem měla úspěch – kromě těch strašných Fitz-Jamesů, kam mě vláčeli bez předchozího varování, bez šatů...
Nuže ano – i salón Cartwrightových, cokoli – jen se bavit, nechat si dvořit, smát se. Místo abych celé měsíce zůstávala zavřená v tom čísle 30 na rue Ampère jako v Bastile. Konečně žít!
Ale tady! Pop! Engelhardtovi, architekt!
Není to jako ve vesnici? Nemohu již – veškeré úvahy odlétají! A vše, co je ve mně mladé, se bouří!
Kdybych řekla vše! Strašné obavy. Hle – přichází září, špatné počasí není daleko. Sebemenší nastydnutí mě může shodit do postele na dva měsíce – a pak rekonvalescence... A obraz!! A tak bych vše obětovala a...
Ach! Hle – teď je čas věřit v Boha a modlit se k němu.
Ano, je to strach z nemoci; na místě, kde jsem, mohu skončit za šest týdnů s jakýmkoli zánětem pohrudnice. Tak ostatně odejdu. Protože budu přesto pracovat na obraze... a bude zima... A nebude-li to při práci, bude to při procházkách – ti, kdo nemalují, umírají právě tak... Zkrátka.
[Začerněná slova] Marně si budu vytvářet Bastieny nebo jiná rozptýlení. Ach, ubohý Bastien – jak málo znamená před zoufalstvím z neschopnosti pracovat. Zuřivost vidět sebe samu umírat!
Hle tedy konec všech mých trápení! Tolik tužeb, tolik přání, záměrů, tolik... zemřít ve dvaceti pěti letech, na prahu všeho.
Čí je to vina? Mé rodiny? Osudu? Co jsem udělala?
Předvídala jsem to. „Bůh, nemoha bez stranění dát mi to, co je nezbytné pro můj život, nechá mě zemřít." Je to roky. Tolik roků – tak málo. A nic.

Poznámky

Pozn. překl.: „Pleurésie" – zánět pohrudnice, časté komplikace tuberkulózy, na níž Marie trpěla.