Středa 26. března 1884

Obraz je načrtnut. Architekt píše, zda může dnes večer přijít na večeři, a dodává: „Vím, jaké sympatie chováte ke mně — i k mému bratrovi — a přijdu si s vámi pohovořit o tom, co mi tak leží na srdci.“
Vzhledem k těmto slovům přátelství a skutečně vážné nemoci Julesově máma a dokonce i Rosalie mi přísně doporučily, abych si nedovolila žádné vtipkování... Bylo by to kruté a nevkusné... Koneckonců měl v kapse dopis, který ten zatracený Jules psal svému příteli Charlotovi, to jest rytci Baudovi. Na mou prosbu nám ho dává.
Osm stránek špinavého drobného škrábavého písma a škrtanců — jako můj slavný korespondent.
Ten dopis je prostě okouzlující — píše v něm, co říká „máma“... o Arabech... vyšel s „mámou“... pak čerstvé dojmy a okouzlující, srdečné věci — ne věci obyčejného člověka... Zkrátka ten dopis, který mi otvírá soukromí člověka, jejž sotva znám, na mě jistým způsobem zapůsobí — a začínám se ušklíbat, citovat pasáže a zesměšňovat je — a nakonec říkám, že „tenhle tvor ani není nemocen!“ Posuďte účinek. A když se všichni ohradili, architekt prohlásil, že to nemůže snést — že je to jako smát se Bohu před knězem atd. atd. atd. Že kdyby nebyl nemocen, neřekl by nic — ale že je téměř odsouzen — že může zemřít — a já si vybírám tento okamžik, abych atd. atd. atd.
Zkrátka — protože jsem nebyla v právu — dopustila jsem se nejprve pochybného žertu: požádala jsem ho, aby mi ukázal všechny Julesovy dopisy... a to celou hodinu. A když jsem viděla, že odchází se špatným dojmem, obvinila jsem ho, že mě špatně posuzuje, uráží mě, ohavně vykládá nevinné věci a přisuzuje mi hnusné city. A skončila jsem tím, že jsem ho vyzvala, aby mě poprosil o odpuštění. Přeme se o tom od dvanácti do dvou bez deseti v předsíni.
Tvrdí, že není vinen — my všechny ho ujišťujeme, že ano — a že navíc chceme ty dopisy jako důkaz přátelství. Když je to důkaz přátelství a on ke mně přátelství chová — dostanu dopis — ale co se týče žádosti o odpuštění — zde je znění: „Jestliže jsem vás nevědomky urazil, prosím vás o odpuštění.“
Zítra budu mít jeho dopis.
Způsob, jakým o tom Julesovi mluvím, je jistě zvláštní — zasypávám ho špičkami — ale... je to proto, že jsem dotčena tím, že pro něj nejsem nic — a to přiznat nemohu. Žárlím na veškeré jeho přátelství — a jakým právem mohu přiznat takové nároky? Architekt to bere jako ateliérové vtipy pochybného vkusu — a tak ať si to raději myslí. Pokaždé chci zachovat důstojnost a nestarat se o to — ale pak přestřeluji a říkám tvrdé věci. Vcelku není rozumné takhle popichovat toho architekta: „řekněte mu, že jím pohrdám“ nebo „polibte ho ode mě.“ Nebude to opakovat tomu nemocnému člověku, který mě sotva zná a nemá tušení o tónu, jakým o něm mluvím...
Zkrátka to všechno zůstává dost hloupě nesouvislé.
Říká mi ten bratr Jeho, že mu o mé krajině z Unie žen mluvilo více než třicet lidí. Duez mu o ní mluvil. Zkrátka, říká, měla jste jasně navrch — skutečný úspěch.
To je okouzlující. Dobře jsem tedy udělala, že jsem tu krajinu poslala na Salon...