Středa 16. ledna 1884

Architekt mi to pověděl — mezi četnými plány obrazů jsou Pastýři v Betlémě.
Dva dny mi to v hlavě pracovalo a dnes odpoledne jsem z toho měla velmi zřetelnou vizi. Ano, Pastýři v Betlémě. Námět vznešený, který on učiní ještě vznešenějším.
Ano, měla jsem z toho tak zřetelnou vizi a dojem je takový... že ho mohu srovnat jen s dojmem těch pastýřů; nadšení svaté a uctívání naprosté. Ano, dvě nebo tři hodiny jsem byla šíleně zamilovaná z obdivu. Vy to nemůžete pochopit... Bude to večer, jsem si jistá; slavná Hvězda. Cítíte, kolik do toho vloží tajemství, něhy a a pokud možno velkoleposti? Lze si to představit, když člověk zná jeho dílo a vytuší záhadná a fantastická příbuzenství mezi Johankou z Arku a Večerem ve vesnici, jejichž účinek se v Pastýřích svým způsobem zopakuje. Ne, ale nejsem k zulíbání, jak takhle vzplanu pro obrazy, které jsem neviděla a které ještě neexistují? Připusťme, že jsem pro většinu směšná — dva nebo tři snílci budou na mé straně a v krajním případě bych se bez nich obešla...
A pak účinek Pastýřů je týž jako u Svatých žen... Ne, ale jen proto, že je to večer, neboť cit je zcela jiný. Tam to bude velkolepé, silné, něžné, zářivé, tajemné, plné svatého a sladkého pohnutí, tajemství znepokojivého a extatického. U mě to bude také večer, ale pustý, hrozný, s vyčerpanou něhou; něco se naplnilo a vládnoucí tón je: zděšení. Ale jdi, jsem blázen, když se odvažuji srovnávat s géniem... ale já se nesrovnávám — říkám jen, jak chápu obraz, který bych chtěla namalovat.
Ale jak to udělat, jak přenést, jak zprostředkovat přesvědčení davům?!
A proč? Chápaly kdy davy umění skutečně vznešené?... Přece... když uznáváte, že Millet je génius, jak je to možné?
Johanka z Arku nebyla ve Francii pochopena — v Americe se před ní klečí. Johanka z Arku je mistrovské dílo provedení i citu.
To jste měli slyšet, jak o tom mluvila Paříž. Byla to hanba. Ale je vůbec možné, aby úspěch sklízely Faidry a Aurory od Cabanela, Bouguereaua, Lefebvra a spol.! Ostatně — milovala kdy veřejnost Milleta, Rousseaua, Corota! Milovala je, když byli v módě.
Hanebné pro naši dobu je nepoctivost osvícených lidí, kteří předstírají, že toto umění není vážné ani vznešené, a kadidlem ovívají ty, kdo „následují tradice mistrů.“ Je třeba to dál rozvádět a vysvětlovat, jak hloupé jsou takové úvahy?
Co je tedy vznešené umění, ne-li umění, které při malování nábytku, vlasů, oděvů, stromů — tak dokonale, že se jich takřka dotýkáme — maluje zároveň duše, duchy, existence.
Johanka z Arku prý není vznešené umění, protože nám ji ukazuje jako selku doma, ne s bílýma rukama a v brnění.
Ne — jeho Láska ve vesnici je podřadná, mnohem podřadnější než Johanka z Arku, a idiotičtí nebo zákeřní kritici ho chválí jen proto, aby ho uzavřeli do jediné specializace. Zuří, že tento muž, jenž maloval sedláky, si dovolí malovat něco jiného — historickou venkovanku jako Johanku z Arku. Pokrytečtí farizejové.
Neboť nakonec my všichni, kdokoli z nás, namalujeme tělo — ale nemáme ten přesah, ten božský dech... který on má. Kdo jiný kromě něj? Nikdo. V očích jeho portrétů vidím život postav — zdá se mi, jako bych je znala. Pokoušela jsem se vzbudit v sobě tytéž dojmy před jinými plátny — a nešlo mi to.
Dokážete upřednostnit Obléhání Korintu, Popravu Lady Jane Greyové nebo ledajakého Bajazeta před průzračným a živým okem malé holčičky, která přechází kolem?
To, co má tento nesrovnatelný umělec, nacházíme jen v italských náboženských obrazech — v době, kdy umělci malovali a věřili.
Vzpomínka na jedno Klanění mudrců od Gherarda delle Notti mi zůstala jako oslnění.
Nepamatuji se ani na malířskou techniku ani na akademické přednosti (to bylo před osmi lety), ale pamatuji se, že jsem viděla pastýře v extázi před božským dítětem — a abych to vše stručně vyjádřila, ó Francie málo poetická: pastýři, panna, dítě i já, jež jsem obraz pozorovala — my všichni jsme byli přesvědčeni, že to se stalo! Ano, jen přimějte veřejnost uvěřit, že se to stalo — to je vše a nic jiného není třeba.
Pro hlupáky, kteří mi řeknou tu tupou a zbabělou větu: „Ale jak můžete vy, vy naturalista (och, ta hovada), malovat dávné náměty, které jste neviděla?“
Těm opovrženíhodným tvorům odpovím, berouc si za příklad pastýře: nestalo se vám nikdy, že jste se ocitli večer na venkově, sami pod velmi čistým nebem, a cítili se zneklidnělí, naplnění tajemným pocitem, touhami po nekonečnu, jako v očekávání nějaké velké události, něčeho nadpřirozeného — a nikdy jste neměli snění, jež vás přenášelo do neznámých světů...
Pokud ne... nikdy nepochopíte a já vám radím, abyste si koupili Auroru od Bouguereaua nebo historický obraz od Cabanela.
To vše, drahý anděli, abys řekla, že zbožňuješ génia malého Bastiena?
Ano.
Tak. Hotovo. S tím si jdi lehnout.
Amen.