Čtvrtek 13. prosince 1883

Celý den pózuje Bojidar. Sedí před růžovým japonským paravánem, cucá hůlku a sotva se usmívá ze tří čtvrtin profilu. Ve fraku a bílé kravatě. Osvětlen plynem — umístila jsem ho do temného kouta osvětleného plynem, zatímco já mám denní světlo — je to velmi pohodlné, ale velmi obtížné. [Na okraji: Dělám také kresbu jako ten druhý večer — kdokoliv, model, amatér, čert.] Všechny ty hlavy jsou v životní velikosti — vidět ramena, u Bojidara je ruka v rukavičce svírající hůlku. Je to dost zábavné a baví mě malovat každý den jednu hlavu… rozšiřuje to rukopis…

Ale mám často horečku — plíce jsou příčinou… Cítím dobře, jak to pozvolna postupuje… Tyhle nemoci se nedají vyléčit… Tady je předepsaný režim: vegetativní život, žádné starosti, hodně jíst a spát. A jiné nesmysly. Věci nemožné! Dělám vše, co mohu, a nestačí to… Kéž by to vydrželo aspoň deset let… Deset let je ale tak málo. Tak tedy — jsem prsní nemocná¹… Ach! Kdyby to mohlo být jen v mé fantazii! Nejsem tak hloupá, abych se s tím předváděla… Jsem přesvědčena, že jsem nemocná… a je mi z toho velmi smutno.