Úterý 11. prosince 1883

Ráno: Nic! Odpoledne jsem načrtla hlavu holčičky pěti let, z profilu, smějící se. Hodlám udělat pět nebo šest hlav, všechny smějící se. Začíná to kojencem osmi měsíců, pak ta dívčinka z dnešního odpoledne. Pak Armandine (tanečnice, již hotová) en face v klobouku a plášťku z vydří kožešiny s kytičkou fialek na rameni. Pak přidám frajera — Bojidara ve fraku cucajícího hůlku — pak nevinnou dívku a nakonec starce nebo stařenu. To vše zarámované dohromady. „Smích je vlastní člověku." Tak různé úsměvy by mohly dát něco zvláštního. A udělám to jako Armandine — rychle; bylo by to pro malou výstavu…

Dnes večer u večeře Bailleulová a Zarondskyovi — dívka je dost milá, rozehřeji se a pronáším projevy o umění. Před večeří přišly maršálčina a Claire.

Poznámky

Pozn. překl.: „Smích je vlastní člověku" — Rabelais, prolog k Gargantuovi (1534): „Rire est le propre de l'homme."
Pozn. překl.: Maršálčina — manželka maršála Canroberta, Mme Canrobert.
Pozn. red.: Z tohoto záměru vzešly Les trois Rires – ze šesti hlav nakonec tři: usmívající se nemluvně, smějící se holčička a Armandine propukající v smích. V posmrtném katalogu z února 1885 je dílo uvedeno pod č. 8, s rozměry 0,55 × 1,45 m; kde je dnes, není známo.