Úterý 13. listopadu 1883

Večeře: Gaviniová, Géryovi, Julian, Bojidar, Safoňoff, Ekarque, princezna, Villevieille. Nebyla jsem příliš hezká, nebavila jsem se… Přestože Gabriel je milý a má velmi něžné oči. Ale aby nebylo nic znát, přijímám roztřískaný, poskakující způsob hovoru, který ničí veškeré kouzlo a jenž Gabriela pravděpodobně popudil. Řeknu vám, že kolem půlnoci se mi líbil celkem dost… A k tomu dovolte mi nemravnou úvahu… Co kdybych se mýlila, přesvědčena, že jsem čistá, ctnostná a žena-jedné-lásky? Vždy jsem s hrůzou hleděla na nezřízenost a ptala jsem se — a ptám se — jak se ženy nestydí být lehkovážné… Vždyť muži jimi musí dosti pohrdat. Zejména proto mi to připadá nemožné — jinak… Jinak… Říkám tedy, že se snad mýlím a že jsem naopak snad předurčena k… Velké rozmanitosti v mých… Citech. Gabriel na mě hledí jako nejposměšnější ledovec Evropy… a má velmi vysoké mínění o mých zásadách… Protože musím říct, že od chvíle, kdy vidím, že to není implicitně i explicitně dáno, tu a tam hodím nějakou aristokratickou prudérii, uměřenou a nevinnou. Matím ho svou hlubokou a opravdovou lhostejností… Ale snažím se být koketní. Koneckonců kolem půlnoci jsem ho nijak nenáviděla — a zde přichází má nemravná úvaha… Jak si vysvětlíte, že kolem takové hodiny, po večeru stráveném s lidmi v hovoru, má člověk chuť nebo je nakloněn špatně se chovat… Ne přímo, ale předpokládejme, že to bylo přijatelné, nebo prostě že by se to nikdo nikdy nedozvěděl a ten muž by na to zapomněl. Nu, předpokládejme to — a je zřejmé, že v takovém případě… jak si připustit možnost takových věcí a neodvažovat se je napsat? Napsat co? Vůbec nevím, jak daleko by to šlo. Nechala bych se políbit — to je vše — opřela bych se o rameno Gabriela, který by byl skutečně do mě zamilován (sine qua non)¹, a to je vše. A to záleží na hodině, na únavě, na nákaze citu, který člověk vzbuzuje, pokud ho vzbuzuje… Mám snad věřit kvůli takovým hloupůstkám, že jsem nakloněna stát se jakousi Kateřinou II.²? A co kdyby? A mé velké city pak?! Ach! Nevzdávám se jich, jen zaznamenávám dojmy. [Na okraji: Hodinu po napsání to přestávám připouštět.] A Jules Bastien-Lepage? Dopouštím se tedy dnes večer nevěry vůči němu? Ach! Nikoli. Přesto bych chtěla vědět, co si malý Géry myslí… Kdybych aspoň nevypadala vždy, jako by mi bylo na ostatní jedno… Ale taková jsem — a to ho mate… Jinak je dobře nakloněn, ó, to ano! Koneckonců… usnu a budu myslet na… kohokoli… Na svou budoucí slávu… Kdybych se kdy stala osobou… nestálou — bylo by to z laskavosti… Abych neublížila odmítnutím. Vypadá to jako komická kresba — a přitom je to, bylo by to, bylo by bývalo velmi pravdivé. Jdu si říkat hrůzy, urážím se. Bože, dej, aby byl Bastien do mě zamilovaný!