Úterý 13. listopadu 1883
Večeře: Gaviniová, Géryovi, Julian, Bojidar, Safoňoff, Ekarque, princezna, Villevieille. Nebyla jsem příliš hezká, nebavila jsem se… Přestože Gabriel je milý a má velmi něžné oči. Ale aby nebylo nic znát, přijímám roztřískaný, poskakující způsob hovoru, který ničí veškeré kouzlo a jenž Gabriela pravděpodobně popudil. Řeknu vám, že kolem půlnoci se mi líbil celkem dost… A k tomu dovolte mi nemravnou úvahu… Co kdybych se mýlila, přesvědčena, že jsem čistá, ctnostná a žena-jedné-lásky? Vždy jsem s hrůzou hleděla na nezřízenost a ptala jsem se — a ptám se — jak se ženy nestydí být lehkovážné… Vždyť muži jimi musí dosti pohrdat. Zejména proto mi to připadá nemožné — jinak… Jinak… Říkám tedy, že se snad mýlím a že jsem naopak snad předurčena k… Velké rozmanitosti v mých… Citech. Gabriel na mě hledí jako nejposměšnější ledovec Evropy… a má velmi vysoké mínění o mých zásadách… Protože musím říct, že od chvíle, kdy vidím, že to není implicitně i explicitně dáno, tu a tam hodím nějakou aristokratickou prudérii, uměřenou a nevinnou. Matím ho svou hlubokou a opravdovou lhostejností… Ale snažím se být koketní. Koneckonců kolem půlnoci jsem ho nijak nenáviděla — a zde přichází má nemravná úvaha… Jak si vysvětlíte, že kolem takové hodiny, po večeru stráveném s lidmi v hovoru, má člověk chuť nebo je nakloněn špatně se chovat… Ne přímo, ale předpokládejme, že to bylo přijatelné, nebo prostě že by se to nikdo nikdy nedozvěděl a ten muž by na to zapomněl. Nu, předpokládejme to — a je zřejmé, že v takovém případě… jak si připustit možnost takových věcí a neodvažovat se je napsat? Napsat co? Vůbec nevím, jak daleko by to šlo. Nechala bych se políbit — to je vše — opřela bych se o rameno Gabriela, který by byl skutečně do mě zamilován (sine qua non)1, a to je vše. A to záleží na hodině, na únavě, na nákaze citu, který člověk vzbuzuje, pokud ho vzbuzuje… Mám snad věřit kvůli takovým hloupůstkám, že jsem nakloněna stát se jakousi Kateřinou II.2? A co kdyby? A mé velké city pak?! Ach! Nevzdávám se jich, jen zaznamenávám dojmy. [Na okraji: Hodinu po napsání to přestávám připouštět.] A Jules Bastien-Lepage? Dopouštím se tedy dnes večer nevěry vůči němu? Ach! Nikoli. Přesto bych chtěla vědět, co si malý Géry myslí… Kdybych aspoň nevypadala vždy, jako by mi bylo na ostatní jedno… Ale taková jsem — a to ho mate… Jinak je dobře nakloněn, ó, to ano! Koneckonců… usnu a budu myslet na… kohokoli… Na svou budoucí slávu… Kdybych se kdy stala osobou… nestálou — bylo by to z laskavosti… Abych neublížila odmítnutím. Vypadá to jako komická kresba — a přitom je to, bylo by to, bylo by bývalo velmi pravdivé. Jdu si říkat hrůzy, urážím se. Bože, dej, aby byl Bastien do mě zamilovaný!# Mardi 13 novembre 1883 Dîner: la Gavini, les Géry, Julian, Bojidar, Safonoff, Ekarque, la princesse, Villevieille. Je n'ai pas été très jolie, me suis pas amusée... Malgré Gabriel qui est gentil et qui a des yeux très tendres. Mais pour dissimuler j'adopte une façon décousue et sautillante de causer qui détruit tout charme et qui a probablement agacé Gabriel. Je vous dirai que vers minuit il me plaisaît pas mal... Et à ce propos permettez-moi une réflexion immorale... Si en me croyant pure, vertueuse et femme-à-unique-amour, je me trompais ? J'ai toujours regardé avec horreur l'inconduite et je me demandais et me demande comment les femmes n'ont pas honte d'être légères... Car les hommes doivent joliment les mépriser. C'est à cause de cela surtout que ça me semble impossible, sans ça... Autrement... Je dis donc que je me trompe peut-être et que je suis peut-être au contraire prédisposée à... Une grande variété dans mes... Affections. Gabriel me regarde comme le glaçon le plus moqueur de l'Europe... et il a une très haute opinion de mes principes... Car il faut vous dire que depuis que je vois que ce n'est pas sous-entendu et bien entendu je lance de temps en temps quelque pruderie aristocratique, collet-monté et innocente. Je le déconcerte par ma profonde et réelle indifférence... Mais je tâche d'être coquette. Enfin vers minuit je ne le haïssais nullement et voici ma réflexion immorale... Comment expliquez-vous que vers ces heures et après une soirée passée avec des gens, à causer, on ait envie ou on soit disposé à se mal conduire... Pas précisément non, mais supposez qu'il eût été convenable ou simplement que personne n'en dût jamais rien savoir et l'homme dût l'oublier. Eh bien supposez cela et il est évident que dans ce cas... comment admettre la possibilité de telles choses et ne pas oser les écrire I. Ecrire quoi ? Je ne sais seulement pas jusqu'où ça irait. Je me laisserais embrasser et puis c'est tout, je m'appuyerais sur l'épaule d'un Gabriel réellement épris lui (sine qua non) et voilà tout. Et cela tient à l'heure, à la fatigue, à la contagion du sentiment qu'on inspire, si on l'inspire... Faut-il croire à cause de telles bêtises que je sois disposée à être une Catherine II ? Et quand cela serait ? Et mes grands sentiments alors ?! Oh ! Je ne les abandonne pas, seulement j'enregistre des impressions. [Dans la marge: Une heure après l'avoir écrit je ne l'admets plus.] Et Jules Bastien-Lepage ? Je lui fais une infidélité ce soir donc ? Oh ! Non. Je voudrais pourtant savoir ce que pense le petit Géry,... Si je pouvais ne pas toujours avoir l'air de me fiche du monde... Mais voilà, j'ai cet air-là et ça l'interloque... Autrement il est bien disposé, oh ! Pour ça oui ! Enfin... je vais m'endormir en pensant à ... n'importe qui... A ma gloire future... Si jamais je devenais une personne... inconstante ce serait par bonté... Pour ne pas faire de la peine en refusant. Ça a l'air d'une charge comique et c'est, ce serait, ça aurait été très vrai. Allons je me dis des horreurs, je m'insulte. Mon Dieu faites que Bastien soit amoureux de moi !