Úterý 18. září 1883

Maminka dnes ráno přijela. Strávila měsíc v Petrohradě pletichaříc, aby získala... Opět to byla paní Doubeltová, sestra kněžny Souvoroffové, kdo jí byl nejprospěšnější. Představila ji metropolitovi — který jí dal dopis pro knížete Orlova, velvyslance v Paříži. To je klíčový doklad. [Přeškrtnuto: A díky Doubeltové] dopis musí být dobrý, neboť světec je léta svázán s paní Basilewskovou (matkou paní Doubeltové) přátelstvím, jež prý je hříšné.
Paní Basilewská je přemilionářka — má sedmdesát jedna let a metropolita čtyřiaosmdesát; jmenuje se Isidor.
Ostatně vyšší ruské duchovenstvo lze svou laskavostí srovnat jedině s římskými kardinály — možná jsou méně elegantní — a přece...
Řadoví kněží až po archikněze se žení. Ale velcí hodnostáři se rekrutují z mnichů.
Ty největší dámy — a často ty nejbohatší — je zbožňují.
Maminka navštívila také archimandritu Ignáce, slavného představeného slavného kláštera Sv. Sergeje. Ten — dříve malíř, i dnes stále malíř, a navíc architekt a spisovatel — mi posílá svůj portrét s těmito slovy: [Začerněná slova: Ať požehnání] Boží sestoupí na vaše práce.
Přijímám to. Koneckonců to není on, kdo žehná — ale Bůh — a je to stařec, jenž volá na mě Boží požehnání. Možná mi to přinese štěstí.
Maminka viděla ještě mnoho lidí — ale já v tom nevidím ani zájem ani užitek... Metropolitův dopis by měl mít váhu, zdá se mi. Uvidíme.
A pak tisíce nepodstatných klábosení o venkově, dědických pleticích atd. atd. atd.
Zdá se, že ruský tisk, zabývaje se mnou, způsobil, že se mnou všichni trochu zabývali — mimo jiné velkovévodkyně Kateřina; maminka se spřátelila s jejím velkým komořím a jeho ženou. To by mohlo vést k jmenování čestnou dvorní dámou, neboť komoří je u velkovévodkyně oblíben. Co ještě.
Zůstala tam téměř bez peněz — já psala každý den: obětujte třicet tisíc franků a budu dvorní dámou. Ale kde nic! Nikdo mě [neposlouchá] — a nebýt Doubeltové, neměly bychom nic. Je opravdu nešťastné mít takovou rodinu.
A to prý žijí jen pro mě! Spravedlivé nebe. Ostatně — vše bylo o tom řečeno.
Chopí se záminky za dva groše, nechá vše nedokončené a vrátí se sem.
— Moc jsem se nudila.
Nikdy si o tom člověk neudělá představu. A oběť jsem já.
Slova, slova, slova.
A nikdy nic víc.
Jet do Petrohradu bez peněz a trávit čas nicneříkajícími hovory...
Koneckonců je to blázenka — a velice jsem se mýlila, když jsem věřila, že mé zdraví, slzy, dopisy, žaly... Jen aby nebyl průvan a abych jedla u stolu. Tyto ženy nevidí dál. Ničemu v životě nerozumí.
A do jaké šílené míry — a až dojde na moje vdávání, nebudu to moci zvládnout. Bylo by třeba mě usadit, zařídit mi dům a vše. Ach ano! Ukáže-li se pohádkový princ, vše bude dobré — ale praktické, pohodlné pařížské manželství. Palác, renty... A to jen proto, protože bude třeba dělat jako všichni a myslet na vážné věci. Ony nechápou.
Jsou hloupé, jsou tvrdohlavé, jsou divoké.
Velká odpověď: vše se nestane za den — a když se věci táhnou deset let, nudí je, že o tom člověk mluví; to narušuje jejich klid: ať se to táhne, jen když nemusí vynaložit nejmenší energii.
Já bych raději měla hanebnosti, zločiny, špatné chování!
Ale tato klidná hloupost mě zabije.

Poznámky

Pozn. překl.: Metropolita — v ruské pravoslavné církvi přibližný ekvivalent kardinála; stojí v čele metropolitanátu. Zde metropolita Isidor Petrohradský (1799–1892).
Pozn. překl.: Narážka na Shakespearova Hamleta (akt II, scéna 2): „Words, words, words" — Hamlet odpovídá Poloniovi na otázku, co čte.