Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 3. srpna 1883.

Pátek 3. srpna 1883.
Bastien-Lepage je zoufalý, když člověk studuje přírodu zblízka – chce-li ho absolutně napodobovat, není možné nemyslet stále na tohoto nesmírného umělce.
Ovládá všechna tajemství pokožky – co dělají ostatní je malba, on sám je příroda sama.
Mluví se o realistech! Ale realisté nevědí, co je Skutečnost – jsou hrubí a myslí si, že jsou pravdiví.
Realismus nespočívá v zobrazení vulgární věci, nýbrž v podání, které musí být dokonalé.
Nechci, aby to byla malba – chci, aby to byla kůže a aby to žilo! Když se člověk celý den namáhá jako kůň, přijde k tomu, aby si krutě vyčítal, že pracoval špatně a vyprodukoval suchou, namalovanou věc!
A vzpomínka na toho netvora z Damvillers vás drtí. Je to široké, jednoduché, pravdivé a jsou tam všechny detaily přírody! Ach, bída!
A sochařství – no, pracuji skoro každé ráno na studiích; pokud jde o velké dílo, byl dnes večer přichycen drát jedním pánem vyslaným Carriésem – žádala jsem o dělníka a on mi poslal kolegu; naučil mě, jak se uspořádávají dráty atd. atd. Dala jsem padesát franků, to je hodně, ale umělec si nemůže nechat zaplatit jako dělník.
Tchernitská, jinak zvaná bláznivá, starý Čumakov a pope.
Spím.
Přistihnu se, jak mluvím s intonacemi Saint-Marceauxe. Podívejme – kterého z nich mám raději? Nevím. Ale na Bastienově straně je cosi nevím co, kvůli čemu bych jeho dobytí považovala za pomstu.
Saint-Marceaux je vlídnější. Oh! Ano. Architekt říká, že mě Saint-Marceaux musí ctít. Možná – a navíc mě nachází původní a milou. Pokud jde o krajana Jany z Arku – já se mu nelíbím. Cítím to.
Chápejte – nejde o nic, protože Saint-Marceaux má poměr, a ostatně ani jeden z nich není nápadník... ale [Škrtnuto: ne], zkrátka se mu nelíbím.
Je smutné nelíbit se ani ženě – drtí mě to [Škrtnuto: drcena], když stojím před bytostí, které se nelíbím. Není to ponižující – i ty nejkrásnější se mohou nelíbit – ale je to nepříjemné. Jedině dokonalá lhostejnost může... Ten hlupák si myslí, že jsem mu u nohou – dala jsem mu to věřit a přijala jsem ho s takovým rozrušením, když poprvé přišel; ten den mi řekl velmi jemným tónem: „no tak, buďte klidná – nejsem přece tak děsivý, jsem člověk jako ostatní." To je dost hezké. Kdyby věděl, jak se mu směji... Dokud člověk nevypadá samolibě, mohu obdivovat – ale jakmile mě nějaká bytost vezme za slovo a věří – Bože, nestačí mi všechny nejrůznější mé city, abych se jí uvnitř smála...
Jak mu to dát vědět!...
Sobota 4. srpna 1883.