Neděle 22. července 1883. Včera večer jsem si nechala vypálit hruď nad pravým prsem, na místě kde je plíce nemocná. Konečně jsem se k tomu rozhodla – bude to žlutá skvrna po tři nebo čtyři měsíce, ale aspoň nezemřu jako souchotinářka. Potřebuji být velmi silná. A co kdyby tu tak krásnou věc shledali mdlou? Proč? Jaro, večer, noc, spánek... To jsou vždy alegorie, jejichž nádhera nebo mdloba závisí zcela na tom, kdo je zpracovává. Tak tedy? Jsem plná pochybností... Zdá se mi to příliš krásné, ale... možná je to příliš krásné... Klišé... A pak jaká pravděpodobnost, že z vnuknutí udělám takovou věc, kolosální, obtížnou?... Řeknou, že to není ode mě! Ale bude to dobré! Ale podívejme – umím kreslit a většina sochařů to neumí, jsou tupí a bez vynálezu. Je mnohem snazší vysochat postavu než ji namalovat. Obtížnost v sochařství začíná až u talentu – a i tam... Je to paradox. Modelovat průměrně je snadné. Ale jde-li někdo dál... Není to již otázka obtížnosti, nýbrž talentu a temperamentu. Řemeslu nerozumím. Ale neudělám gramatické chyby. A když člověk zná gramatiku, talent buď je nebo není; naučit se lze jen gramatice. Umisťuji figury velmi přesně – bude třeba vidět, jak zvládnu provést paži nebo nohu... Zdá se mi to tak hotová věc, že věřím, že lidé neuvěří... A jaký rozruch! Není to věc citová jako Svaté ženy, které mohou bohužel projít nepovšimnuty; ale toto se vnutí každému – brutální úspěch, který přinutí věnovat pozornost citovým abstrakcím jako Nausikaa nebo Svaté ženy. Vidím ten ohromný hluk, lidé si budou chtít nechat mě představit, tak jako já chci být představena lidem, které obdivuji... Umělci budou chtít vědět, kdo mi to udělal. Neuvěří. Nezdá se vám, že jsem šílená z jistoty? Ne – sním a dělím se s vámi o své sny. Ostatně jiní mohli udělat velké dílo a tímto způsobem upoutat pozornost – ano, ale ti, kdo by byli schopni to provést, si to většinou nemohou dovolit; skupina dvou nebo tří figur stojí již hodně. Ti, kdo myslí na jedinou nenápadnou sochu, mohli by upoutat pozornost velkou kompozicí – ale chybí peníze. A aby socha přinesla slávu, musí být opravdu obdivuhodná. Zdá se mi, že předem snižuji hodnotu věci tím, že přičítám úspěch objemu... A přesto kompozice je také něco. Nikdo nezná námět a nikomu ho neřeknu – z pověry. Udělám skicu v životní velikosti a ukážu ji velmi rozpracovanou. Ta zvířata, která dělají sochařství deset let, neuvěří. Neschopní. Abych utišila bolest z popálení, usnula jsem v noci s opiem a celé dopoledne jsem se cítila na pokraji mdloby – teď to téměř přešlo a pracuji na skice. Neobyčejné, má drahá. Ale konečně, pokud uspěju, moje biografie způsobí, že spousta lidí – všichni pyšní, všichni domýšliví neschopní – si bude myslet, že prostě jen má vědomí vlastního génia. Ale pokud se to nepovede – jaká to lekce!! Rosalie říká, že jí přechází zrak, když vidí, že slečna se pouští do takových věcí, aniž by předtím udělala třeba jen bustu. Možná má pravdu. Nejsem snad blázen?
Pondělí 23. července 1883. Celá zahloubána do dekorace – vidím velká díla, laviny lidských těl, průčelí pomníků s figurami a dekorativními fantaziemi. Tam se otvírá pole pro mé šílenství po velkém a krásném. Babylónské věci, Dantovy zpěvy přetavené v sochařství. Zástupy zatracených a sbory andělů. Kdo to udělal? Nikdo. Naše sochařství je chudé a i když bylo vše vykonáno v malířství, zbývá krásné místo k zabrání ve vytesávání do kamene. Je to neuskutečnitelné, protože kam to dáte? Z praktického hlediska je to šílené – pomníků k ozdobení již není. Ale jak je to krásné! Ne, opravdu krásné.
Úterý 24. července 1883. Možná to není krásné. Možná to není proveditelné. Nic takového jsem neviděla na Salonu. Ani v muzeích! Takže? Je to šílenství? Prší již několik dní a abych neztrácela čas, začínám Dinin portrét. Architekt přichází kolem šesté hodiny, přináší náčrt domu, kde mi navrhl udělat menší dekorativní sochu. Přijala bych, kdyby to bylo důležitější. Stále si nedělám žádné vtipy z Julese, rozplývám se v chválách jiných umělců a dokonce bez přetvářky říkám, že mezi Julesem a mnou cítím chladnost – přirozeně Emile protestuje, ale já říkám, nevadí, on mi je nepříjemný. Přišla hraběnka Malewská a také vikomtesa de Janzé, Gavini, Linsingen.