Sobota 21. července 1883. Bouřka a déšť.

Sobota 21. července 1883. Bouřka a déšť. Plátno převrácené a protržené, ale ne neopravitelné. V hloubi duše jsem uchvácena – stane se to kolem čtvrté hodiny a právě v ten okamžik mě zachvátil nápad na alegorickou kompozici z hlíny... Je to vnuknutí z nebe, které mě naplňuje pocitem nevýslovného štěstí. Jsem naprosto šťastná po celé dvě hodiny. Šťastná láska musí vyvolávat podobný dojem. Sotva si udělám čas nakreslit tužkou náčrt a vrhám se na modelovací hlínu. Není třeba hledat ani přemítat – prsty vykonávají předepsanou práci s mechanickou přesností. Viděla jsem a vykonávám. Protože je možné, že tento okamžik bude mít na můj život velký vliv, podám jeho podrobnosti. Nejprve jsem velmi rychle nakreslila nečitelný náčrt, který nevyjadřoval dojem... Místo abych hledala něco jiného, což je vždy ztracený čas, dala jsem se číst Janu z Arku a na přebalu té knihy jsem v jediné vteřině vytvořila kompozici, na níž se v zásadě nic nezmění. Sestupuje to jako vichřice. Je to basreliéf, postavy v popředí jsou v plném objemu, je to plastický obraz a zadní plány jsou sotva naznačeny. Bude to velmi velké, v životní velikosti. Sedmnáct nebo osmnáct postav. Je to zuřivé řítění se dolů, invaze, vichřice mládí. Přichází to na vás jako vír. Jaro. Nic než to. Bůh můj, ano. Jaro je mladý bůh, který se řítí vpřed v čele zástupu dívek a jinochů. Takřka letí. Začíná to v pozadí vlevo a sestupuje do popředí vpravo, kde stojí Jaro; u jeho nohou se děti chvatně trhají květiny, nalevo od něj dívka běží a snaží se mu pohledět do tváře, za nimi mladík a mladá žena opřeni o sebe, tvář ženy zahlédnuta zpříma, trochu zakloněná, tvář mužova se téměř skrývá za ní. Dívka se sklání, aby probudila velmi mladou, která si mne oči; jinoši s pažemi zdviženými zpívají a křičí a v pozadí vlevo ženy se smějí do tváře starci sedícímu a schroulenému u paty stromu. Amorek přisedlý na tom stromě ho lechtá na rameni větví. Je to tak krásné, že si to nepřipisuji – nevymyslela jsem to, nehledala ani neskládala, nemám na tom žádnou zásluhu. Bylo mi to nadiktováno neznámou Bytostí. Je to něco, co dává mému životu od nynějška cíl a mým tužbám východisko. Skupina milenců sama o sobě by mohla být celek. Letí takřka; žena zakloní hlavu a opře ji o hlavu milence, jehož tvář je téměř skryta. Tam bude třeba vynaložit mnoho jemnosti a čistou panenskou něhu. Ah! není to variace na Bastienovy melodie. Je to krásné a původní jako Svaté ženy. Co mě znepokojuje, je to, že to tak shledávám. Zdá se, že si člověk těchto věcí nemá být vědom. Přece však... A pak si to s plnou upřímností nepřipisuji... A pak Balzac si byl vědom, nadšeně reagoval na svá díla, a v den, kdy ho napadlo propojit všechny své postavy, pochopil velikost tohoto nálezu – svěřil to sestře. Říkám to smějíc se. Ten výtečný Emile Bastien mě nachází v žáru tvorby. Večeří tady, ale protože si z Julese nedělám žerty, není rozhovor příliš zábavný. Myslela jsem, že architekt sám o sobě je zajímavější. A pak se bojím, abych nevypadala, že se s ním bavím, protože moje rodina by mě považovala za hrdou na toto dobytí – a to by mě hluboce ponižovalo. Ale jsem celá zabrána svým Jarem. Je to vůbec možné, že tohle mám udělat!! Ale je to tak velké štěstí, že se bojím...