Neděle 8. července 1883. Teta mě veze ke Canrobertovým, blízko Versailles v obci Jouy-en-Josas. Okouzlující statek. Starý lovecký pavilon upravený s anglickým géniem pohodlí, byť dost prostý. Nelze si představit laskavost, dobrotu a graciéznost těchto lidí. Maršál má ty nejlepší způsoby, maršálka je božská, Claire je okouzlující a chlapec, kterému je teprve deset let, je rozkošný. Strávila jsem tam tři dny sama – teta po obědě odjela zpátky do Paříže. Ale přes jejich jemnost jsem velmi trpěla – nikdy si nezvyknu na své neštěstí. Je to otrávení všeho. Hleděla jsem na ty tři dny s úzkostí; minuly... Ale je dán slavný, posvátný slib vrátit se na čtrnáct dní! Včera večer jsme se projeli kočárem; většinu času trávíme v zahradě v hovoru o ničem. Nepracovala jsem – místo malování jsme lovily pavouky a přivezla jsem domů dva velké ve sklenici; dám si je zkopírovat do emailu. Vracím se k večeři a nalézám Engelhardtovy, popea a Dusautoyho. Psala jsem tam... Náčrt – přicházejí mi tak množství příběhů; přihlížím jim jako divadelnímu představení nebo je prožívám sama, a pak stačí jen vypovědět, co člověk viděl nebo cítil. Je to jako sama skutečnost – fantazie dává iluzi života; stačí jen pokusit se vyjádřit dojmy. A žádná teze, jedna událost, jeden příběh, skutečné city, zajímavá situace. Tak k čemu to je? Nevím – je to potřeba; skoro každý den si dělám pár poznámek, dojmy nebo vynálezy, ale je velmi vzácné, abych dělala náčrty obrazů – z čehož usuzuji, že psaní je mi přirozené.
Pondělí 9. července 1883. Viděla jsem srpek měsíce levým okem. Je to hloupé věřit takovým věcem, ale věřím. Budu mít ještě špatný malířský měsíc jako ten poslední. Sakra! Plátno takhle moc nepokračuje. Ale udělám potom jedno... Bože můj, buďte ke mně laskav!
Úterý 10. července 1883. Modelování od osmi do poledne, malování od jedné do sedmi a kreslení večer. Toť život. Neboť musím udělat kresbu pro publikaci toho pana de Belliny. Článek z „Novoye Vremya" je přetisknut v „Jug" (rusky). To asi volá v Poltavě, neboť mi dávají devatenáct let; stačilo by opravit číslo, ale kdybych řekla čtyřiadvacet, řekli by devětadvacet. Ale kdybychom alespoň byli po deseti nebo dvanácti hodinách práce spokojeni! Ale ne – mám strašné výčitky, stydím se za výsledek a chtěla bych začít vše znovu. Ostatně! Kdyby to aspoň k něčemu vedlo!