Neděle 1. července 1883. Tedy... Ráno jdu do Lucemburského muzea a přináším si jen dvě vzpomínky: Cazinova Hagara a Izmaela a Saint-Marceauxova Génia střežícího tajemství hrobu. Večer k večeři Engelhardtovi, pope, Čumakov, Bojidar, který zůstal celý den. Ve dne Villevieille. Jsem velmi nadnesená pýchou na své zásluhy, zpívám si chvalozpěvy, zbožňuji se, obdivuji se (jen před Dinou a Bojidarem) a jsem šťastná. Nedovedete si představit – je to opojení... cítím sílu... Trochu jsem pracovala na Svatých ženách... Bude to krásné, krásné... Co ještě? Gabriel mi píše kondolenci, ten vynikající diplomat. A pak? A pak to je vše a moje literatura. Ach! Daří se jí – nepíšu ještě nic, zapisuji věci, které se vrší na jiné v mé paměti a na volných listech... A až budu mít dostatek materiálu, pokusím se... Můj román je tu, neroztrhala jsem ho, uvidím... je to šílenství, věřím si na vše. Miluji se.
Pondělí 2. července 1883.
Úterý 3. července 1883. Plátno nejde. Jsem v trápení. Nic, co by těšilo! Engelhardtovi, Agathe, Bojidar – a takové horko! V pátek půjdu k Canrobertovým; maršálka dnes odpoledne přišla, aby mě přesvědčila. Jsou ti lidé hodní! Konečně hle, článek z „Novoye Vremya". Je výborný a trochu mě uvádí do rozpaky, neboť se v něm říká, že mi je teprve devatenáct let, kdežto je mi hodně přes to – a lidé mi dokonce dávají ještě víc. Ale účinek v Rusku bude velmi velký. Nezapomínejme, že jsme ráno šly doprovázet otce Čumakova hledat jakéhosi pana Carrièse, sochaře, ohlašovaného jako budoucí génius, umělec 16. století, divoch, primitiv, rozčarovaný, zcela mladý neznámý – prostě veškerá poezie... Přirozeně jsme se vrhly na ulici Boissonnade za Montparnassem, na konec světa. Skvělé. Vystavil dvacet čtyři (!) busty v jednom spolku, tato série se jmenovala Zdrcení (!). Zavání to Rollinatem... Čumakov byl bez sebe, já jsem to neviděla. Člověk, který vystaví čtyřiadvacet hlav a nazve je Zdrcení! A který má hezký novinový článek – to není ani nevinné, ani divoké. Ostatně vstoupíme a já připravena povzbuzovat toho mladého... On nám k tomu nedá čas a ihned začne mluvit o sobě s nejžhavějším obdivem... Je to odporné takto postrádat skromnost – bylo mi to trapné i zábavné... Považoval nás za dámy ze společnosti a jel, jel, jel! Velmi původní talent, ba fantastický – a únavný. Prodává busty za sto franků; koupím dvě. Zná Bastiena, Gervexe a nevypadá jako pán, který zůstane dlouho na vedlejší koleji – vidím ho již v okolí Parku Monceau. Vzhledově slušný, šestadvacet nebo sedmadvacet let. Připadá mi, že je Žid. Nemá rád Saint-Marceaux – ten hlupák. Jistě – je to velmi původní talent... A chce jím být... Ale jaká domýšlivost! Bastien je vedle něho pouhý puket fialek; co se týče Saint-Marceaux, který je skutečně velmi skromný – ani srovnávat. Je vůbec možné tak se namýšlet?