Středa 18. dubna 1883

Víte, co dělám? Účastním se soutěže u Juliána.
Ženská figura v šatech, s rukama. Je to velmi nevděčné téma, ale protože se té soutěže zúčastní i pánské ateliéry, je tu ta nemožná naděje porazit muže – a tak se vrhám… Pomyslete, někteří z nich postoupili do soutěže o Římskou cenu! Hodnotit se bude za čtyři týdny, neboť každý ze čtyř ateliérů namaluje tutéž figuru postupně za sebou.
Dostanu-li letos čestné uznání, dostala jsem se dál rychleji než Breslau, která před příchodem k Juliánovi vážně pracovala. Zkrátka…
Nic nového. Minulé pondělí nebyla hodina perspektivy, malá Canrobertová dostala příušnice. Ale architekt přišel stejně, i Brisbane, a já jsem mohla oslavovat Saint-Marceaua. Saint-Marceaux dělá Bastienovo poprsí. Ten den, kdy to uvidím!
Architekt řekl, že Breslau je velmi nešťastná. Prý má všelijaké potíže a nikdo se o ni nezajímá – letos byla sotva přijata. Já si myslela pravý opak.
Ke mně se chovala špatně – dodnes šíří hromadu jedovatých nesmyslů o mně, všechny vtipy, které mi mohly uniknout, a ty nohy namalované Schaeppim. Hodně mi škodí, protože bezvýznamné věci, když se opakují, nabývají ohromných rozměrů. Nu, co řekl Julesův bratr, mě zarmoutilo. Místo abych se radovala z nezdaru té dívky, je mi jí líto. Svírá to srdce a jsem hned dojata i nad neznámými, i nad nepřáteli.
na okraji
Snad se dělám lepší, než jsem, a jsem si skutečně jistá, že nejsem jaksi přesto spokojená a jako bych se před sebou skrývala? Ne – je-li nešťastná, můj talent tím neroste. Proč se tedy radovat.
Protože každá nespravedlnost mě hluboce pobouří. Má hodně talentu. Architekt říká, že můj talent se rovná jejímu. Ohradila jsem se plná skromnosti. Ten architekt je opravdu velmi shovívavý.
Konečně, Lefèvre, Bouguereau a Tony říkají, že dostanu přinejmenším čestné uznání. Služka zaslechla jejich rozhovor s Juliánem a vyprávěla to Rosalii.
Kdybych mohla dostat medaili v soutěži!… Porazit dva pánské ateliéry, dvě stě žáků. Ale to je nemožné… to by byl šok, jako kdybych dostala čestné uznání před dvěma lety. Porazím je, až mě to přestane udivovat.
A přece mi připadá, že nebe se chystá poskytnout mi náhradu za neštěstí, které mě zasáhlo.
Je dusné počasí…
Zítra namaluji hlavu.
V sobotu, neděli, pondělí a v úterý jsme měly večírky; dnes večer jde rodina do Opery a zítra k Odettě.
Já dělám svou soutěžní práci.
Právě jsem hrála na klavír – začalo to dvěma božskými pochody Chopina a Beethovena, pak jsem hrála nazdařbůh nevím co a věci tak okouzlující, že je v duchu ještě slyším. Není to podivné! Teď nedokážu zachytit ani jedinou notu z toho a kdybych chtěla improvizovat, nedokázala bych to – je třeba té chvíle, té minuty, nevím čeho. A teď mi hlavou procházejí božské melodie – kdybych měla hlas, zpívala bych okouzlující, neznámé, dramatické věci… Proč…
Život je příliš krátký. Člověk nemá čas na nic!
Chtěla bych sochařit, aniž bych přestala malovat…
Není to sochařství, po němž toužím. Ale vidím krásné věci a cítím naléhavou potřebu zachytit to, co vidím. Naučila jsem se malovat, ale nemalovala jsem proto, že jsem chtěla udělat ten či onen obraz. Zatímco zde umím pracovat s hlínou, abych dala tělo svým vidinám.
Saint-Marceaux… Prvním sochařem byl Bůh, jenž stvořil prvního člověka z hlíny země a dal mu duši. Tím je veškeré umění vysvětleno.
Hnětit figuru z hlíny – to dovedou všechny velké talenty s větším či menším zdarem: Chapu, Dubois, Falguière, Barrias, Millet. Ale dát té hlíně duši – to dokáže jen Saint-Marceaux. I ta nejmenší poprsí žijí, rozumíte! Jsou to celé životy a v očích jeho kamenných postav vidíme jejich životní příběh. Zkrátka žijí.