Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 7. dubna 1883

Ze všech lidí, kteří dnes přišli, budu mluvit jen o jedné – o paní Presseqové. Je jí možná padesát, vlasy dosud skoro černé a krásné modré oči. Trochu tučná a malá tučná měkká ruka, tak nějak kulatá – ruka ženy, jaká musí být… Řeknete mi: a proč víš, jaké ruce mají ženy toho druhu… Odpovím, že z doslechu a z intuice, ale jsem přesvědčena, že můj postřeh je správný. Vyprávěli mi o té dámě jako o jakési Pompadour, jež trpí Popaulovy vášně a zašívá mu ponožky.
Balzac o něčem podobném musel psát.
Zkrátka. Mluví klidně, pomalu a zdálo se mi, že jsem v jejím hlase znovu nalezla… známé zabarvení.
Kolem samovaru bylo více než dvanáct lidí a hovor byl zpočátku obecný, ale pak jsme si vyměnily několik slov dosti podivných, jak sami posoudíte. Začalo to Salonem, prací, světem, módní krásou, paní Gautereauovou, z níž si dělají legraci, protože se obléká jako Récamierová, ale přehnaně… A pak vše obvyklé o nesporných krasavicích: je chladná, je hloupá, chybí jí posvátný oheň atd. atd.
Mám dost důvtipu ji hájit [Slova začerněná: mírně si z sebe samé tropím legraci, když] se začne dávat přednost mému posvátnému ohni před liniemi paní Gautereauové. Ostatně se snažím být duchaplná, okouzlující, rozkošná, s veškerou koketností, jako by ta dáma měla vše opakovat… Ale oni se asi už nevídají.
Strašně dlouho jsem nepocítila tuto potřebu, a tedy ani tuto moc někoho okouzlit. A v průběhu obecného hovoru zvolala: „ostatně, když má člověk takové srdce a takový důvtip jako vy…"
– Srdce, důvtip, talent, říkám jí [Slova začerněná: jeden nečitelný řádek] – odkud to víte, madam? Že je mám, to nepochybuji, jsem o tom dokonce přesvědčena – ale viděla jste mě jen dvakrát…
To vše s úsměvem.
– To je pravda, viděla jsem vás jen dvakrát, ale znám vás již velmi dlouho.
– Opravdu, madam?
– Dlouho, ano, řekla znovu a pohlédla na mě, a vím, že jste… vším, čím jste…
– Znáte mě tak dobře a tak velmi dlouho… tři týdny?
– Velmi dlouho – pět let… Ano, znám vás pět let a důvěrně, až do hloubi duše. A celé roky jsem vás velmi toužila vidět…
– Ale to je… velmi podivné, říkám trochu rozrušena… [Slova přeškrtnutá: trochu rozrušena],
– Velmi podivné…
Po celou tu rozmluvu na mě hleděla dobrotivým shovívavým pohledem jako odpověď na můj proradně naivní výraz… Dávala jsem si dobrý pozor, abych se jí příliš nedívala do očí – okamžitě bychom se staly spoluvinicemi.
– Ale to je plné tajemství, pokračovala jsem.
– Plné tajemství, jak říkáte.
– Ale pak mě to bude velmi bavit?…
– To vás bude velmi bavit…
– Pět let?
– Pět let vím, že jste dobrá, duchaplná a okouzlující…
– Ach! Před pěti lety jsem nebyla zdaleka tak dobrá – hodně jsem získala.
– To je přirozené, ale i tak jsem vás tehdy již chtěla poznat – to jest vidět – neboť jsem vás znala, dodala s maličko ošemetným výrazem.
– To je velmi tajemné, madam.
– Ach! Velmi tajemné…
Rozhodně mi její mluva připomíná toho druhého – jaký to přátelský a zároveň shovívavý posměšek, jako tehdy, když jsem si hrávala na dítě.
– Madam, vy mě budete zajímat až k šílenství.
– Budete mě velmi milovat.
– Mám k vám již velkou náklonnost, ale nechtěla bych vám ji projevit. Mohlo by se zdát, že je to proto, abyste mi napsala články o obrazu.
– Napsala bych vám je, i kdybych vás neviděla… Ale budete mě milovat, protože… kvůli – ach! Málem jsem řekla…
– Ale řekněte.
– Ne.
– Nuže, jednou mi to řeknete.
– To, ano.
– Ale na to absolutně spoléhám, víte.
Tam skončil náš rozhovor stranou.
Nyní vám řeknu, že jsem trochu rozrušena. Hraji hudbu, protože nemám s kým o tom mluvit. Dává mi to zpěv do duše… snad ne výhradně kvůli dotyčnému pánu, ale protože je to, jak říkáme, velmi tajemné. Má to nádech románu, který mě přitahuje. Odkazuje to k době, kdy mě takové věci rozrušovaly a kdy jsem nepohlížela na každého muže jako na chodce – sotva je od sebe rozeznávám a jedině duch nebo talent mohou mě přitáhnout spíše k jednomu než k druhému. A malý Géry? Nu, malý Géry, zdá se mi milý po dvě hodiny a pak neexistuje. Trochu se zajímáme o toho či onoho, protože věříme, že se jim líbíme, a láska přitahuje alespoň náklonnost, když nepřitahuje hlubokou nenávist. Máme o sobě tak dobré mínění, že lidé, kteří nám padnou do oka, se rázem stávají osvícenými, vkusnými, inteligentními.
Jsem také trochu rozrušena, protože to odpovídá tolika snům za pět let.
Víte, snila jsem o něm různé věci, ale po několika měsících jsem již nechápala, jak jsem na to mohla tolik myslet… Zatímco zde… To stále drží.
Člověk si představuje, čeká, touží – a když to přijde, je celý omráčen, jako by tomu nikdy nevěřil. Člověk si zvykne spokojit se se snem a celou dobu, co volá a čeká na událost, nevěří, že nastala, když nastane. Co nastala? O čem to mluvím? Jaká událost? Co ta žena řekla. Ale on s tím nemá nic společného. A co kdyby?
Nu dobrá. Je to jako medaile na Salonu – spěchám dodat, že medaili dávám přednost před vším, čekám na ni pět let – a zlatou a kříž, to jsou šílenosti… Ale jen pro pouhou zmínku jsem si představovala, že budu plakat na Juliánově vestě, objímám Tonyho, omdlívám přímo v Palais de l'industrie… A tak živě jsem to celé prožívala a večer v posteli jsem plakala doopravdy a nemohla usnout.
Kdyby mi řekli: to jsou šílenosti. Nevěřila bych tomu.
A teď, když mi říkají: je to pravděpodobné, je to jisté, jsem překvapena, jako bych tomu nikdy nevěřila. A zároveň mám pocit, že bych neomdlela vůbec. Život je logický a připravuje nás na události – a to je to, co lituji. Chtěla bych blesk z čistého nebe. Medaili spadající z nebe bez varování, jež by mě ponořila do oceánu blaženosti. Ano, to by mě teď nechalo klidnou, a [Slova začerněná: byla bych tím omráčena] jako… Ty jsi tedy nevěřila, když jsi na to spoléhala?

Poznámky

„Popaul": Mariina důvěrná přezdívka pro Paula de Cassagnac (1842–1904), bonapartistického novináře. Narážka na „zašívání ponožek" naznačuje oddanou milenku, která snáší nevěru s půvabnou praktičností. ↩
Jméno je záměrně vynecháno – téměř jistě jde o Paula de Cassagnac, Mariinu dřívější milostnou posedlost. ↩
Aparté (z divadelní mluvy): důvěrná výměna uprostřed většího shromáždění, jako by stranou od ostatní společnosti. ↩